ŽIŽKŮV TÁBOR. (I.)

Před Kolínem, stranou na poledne

tam kde cesta k Hoře vede Kutné,

vozů hradba hrozivě se zdvihá,

jak zdi báječného obrů hradu:

pověstnýť to tábor slepce Žižky,

vojevůdce božích bojovníků,

před příchodem Páně jdoucích světem

očistiti lidstvo z kalu hříchů

šelmy sedmihlavé, Antikrista.

Jako bouře čistí povrch země,

blesky, větry, hromu otřásáním,

vlahou s nebes ji pak osvěžuje,

by se znovu stkvěla zeleň na ní:

tak též mraky božích bojovníků

zemí jako jarní bouře táhly:

vozy byly temné, těžké tuče,

zlověstně již z dálky rachotící,

meče byly její blesky jasné,

střely byly zhoubné krupobití,

cepy byly klíny hromonosné,

hukot děl zněl jako chorál hromů,

slovo boží bylo vlahou nebes.

Zimní den se šeří. Hle již svítá

v dálných rovinách tam na východě,

nad Lichnici, nad Železné Hory,

vyplynul již první předsvit zory.

Havran, vznášeje se nad rovinou

divě zakrákoře, letě tamo,

den kde svítá, probouzí se zoře,

potěšen svých druhů nad novinou,

že tam leží trupů k nespočtení.

Za ním druzí perutí svou těžkou

výše letí nad ležení české

v šumu křídel, klektu, krákorání

jako živé černé, zhoubné mraky

k východu, kde slunce jasné vstává,

kde je množství hodů očekává.

Větřík zavál mlhy do kadeří,

ta se choulí, čeří, načež klesá;

růžový svit na východě plane,

slunce vzchází krvavé a rudé,

jak štít světovládce obrovitý

před nímž mlha do údolí couvá.

Z ní, jak pošmourný mrak v zimním ránu

z vozů ohrada se temná zvedá.

V táboře je ticho. Pouze hlídky

odměřeně kráčí po ohradě

v zbroji tmavé jako bájní obři.

Za táborem Kolínu zřít věže,

chrámy šedé, divné štíty domů.

Za nimi v kraj šírý přes rovinu

bělejí se dálné Krkonoše.

Zazvučely v hradbě bubny ranní:

aj, jak oživil se šírý tábor!

Kouře ohňů k nebi vystupují,

k snídaní to chystají se krmě,

hlasy lidské zvučí v ržání koní,

vojíni jež k napájení vedou.

Venkovanů dvé zde cestou spěchá,

od Hory kde cesta k Nebovidům.

Ubožáci! Hrozné přišly časy!

Co vám nepobrali vojska davy,

to vám násilím vzal cizák dravý.

Starší šedivý již. V tváři rázné

starostí má vryto množství vrásek.

Modré oko nepokojně bloudí

po Žižkově z vozů spiaté tvrzi.

Ústa, bolem spiatá, časem šepcí

soudruhovi slova ke útěše.

Kolem čela hloubně zbrázděného

poletují šedé, dlouhé vlasy.

Nepokryta jesti šedá hlava,

neboť teplou čapku, vydrovici,

synu junáckému na skráň vsadil,

který raněn, podlé matně kráčí

v dlouhý, teplý kožich zahalený

pravicí se o hůl podpíraje,

levicí o stařičkého otce,

jak by klesal mdlobou nad propastí.

Na mladistvě pěkné, bledé líci

obvazek se kolem čela bělá

zkrvácený nad sklopeným zrakem,

přichmuřeným zlověstným co mrakem,

černým obočím co perutěmi.

Mlčky jdou, až starší, otec, stane:

Hradba vozová jim v cestě stojí,

vozy k vozům připoutány ztuha,

na krajním muž v plné zbroji

jiskrným svým zrakem hledí na ně

šišák na hlavě, cep v tuhé pěsti.

Opřen oň, na chodce s hůry shlíží,

krzno splývá přes mohutné údy,

kryjíc pancéř, na němž kalich rudý.

Starý sedlák zastavil se v kroku,

načež obdiv jeví v tato slova:

„Báječný hle Žižkův hrad jsme našli,

hradbu vozovou, jež v lůně skrývá

hrom i blesky, cepu krupobití,

províjíc se přes hory a stráně,

kolem řek jak v jedno tělo slita,

hradba boží divná, obrovitá,

v které vévodí sám anděl Páně!“

Mladší ale takto zahovoří

k otci, jako ve horečce, prudce:

„Spěšme, otče, krev mne v skráni pálí,

srdce mé jak zvonu tepe v prsa,

oko, krví podlité, je slepé,

cítím by oheň pálil v dlani –

V uchu mém až posud výkřik slyším

ženy mé, mé holubice bílé,

v niž sup dravý necitné vbod spáry –

Spěl jsem na pomoc přes jeho tělo,

v tom však druhý, třetí zkřiknul: vari!

čtvrtý odnášel však ženu moji –

slyším její výkřik: Jesu Kriste,

když jí pohan prznil tělo čisté!“

„V tom jsem ze sněhu tě, synu, zvednul –

ránu měl jsi v hlavě – údy tuhly –“

„Otče! ku předu – sic rozum ztratím...

Litoval jsem, že křik srdcervoucí,

jejž má žena v skonu vyrazila,

nerozbil má prsa jak hruď zvonu,

že s ním srdce nepřestalo tlouci.

Nyní vzdávám tisíceré díky

Bohu všemocnému – aneb ďasu –

že, jsa živ já ztrestám hanebníky –

ku předu již, otče! přišla doba.“

Popošli. V tom vousáč na povoze

zkřikl, mračně oba s hradby měře:

Stůjte! Kdo jste? Odkud cesta vaše?“

Lek se otec obrovité stráže:

„Z Nebovid jsme sousedé,“ dí plaše.

Vousáč dál se táže: „Znáte heslo?“

„Jaké heslo?“ nejistě zní z dola.

„K Žižkovi jdem, o němž ohlas letí

že on zastancem je svojich dětí,

pravdy Boží nedobytnou tvrzí,

aby ubohým nám zjednal právo.“

„Haha!“ vousáč odpovídá s hůry.

„Snad by hledal ukradenou krávu?

Vari! to by se sem takých sběhlo!“

„Bratře!“ stařec prosebně mu vece,

„nevěstu mou, ženu mého syna –“

Stráž však na vozové hradbě volá:

„Neznáš heslo?“ „Ne“ „Tož vari, vari,

sice posvítím ti na cestu!“

Starý otec žaluje tu zticha,

hlasem přerývaným, v beznaději:

„Co si počnu? V zimě, bídák starý,

sám a vyhnán z chaty s chorým synem?

Že nás neutloukly Uhrů davy,

než zde zemřít hladem, zmrznout zimou,

když se nesmiluje vlastní rodák...“

„Pomoz!“ zoufale on v posled volá,

„Pomoz pro tu svatou víru Krista,

zvěstovanou Husem mučedníkem!“

Na hradbě však neúprosná stráže

starochovi v odpověď rce tvrdě:

„Věrný Husův jsem, tož Táborita!

Kázeň Žižky ocelí však psána.

Líto je mi tebe, tvého syna.

V okolí však bloudí lidské šelmy

Antikrista, jenž se Sigmund zove.

Pod pokutou, ztrátou cti i hrdla

nesmím vpustit, kdo mi nerce heslo!“

Vzdech se vyrval hlubný z hrudi starce –

syn však, jako probuzený ze sna:

„Váháš, otče“ praví. „Čas nám prchá

spěšme pomstíti se nad pohany.“

„Nelze, synu! Běda, neznám hesla,

rodák brání vpřed, vrah vzadu číhá.“

„Totě k smíchu!“ šíleně syn volá:

„Bratře!“ mluví k stráži sedlák mladý,

„bezbranných se bojíš? Žádáš heslo?

Což je v českých vlastech jiné heslo

nad zář žhoucí za hranice Husa?“

Mládec hlavu zved, žár z očí září,

každý úder, kterým srdce buší,

kladivem je kovářovy výhně,

až to překypělo v jeho duši

nadšením, mstou, ušlechtilým hněvem,

krví, hlukem bitvy, zněním zvonů

nad zničeným štěstím, žitím ženy.

Sedlák stal se obrovitým zjevem,

každé slovo kladivo co buší

v kovářově dílně v kovadlinu:

„Heslo chceš? Ten výkřik srdcervoucí

ženy mé, již pohan litý zdávil,

zoufalý ten výkřik věrných Čechů?

Heslo? – Kdo jste boží bojovníci!“

„I zákona jeho!“ stráž dí na to

k brance spěchá – poutníci již vchází.

Otec podiv takto slovy jeví:

„Zázrak to! mně tuhnou údy v led.

Jak jsi uhád heslo?“ Syn mu vece:

„Stín mé ženy – pomsty Bůh mne ved!“