ŽIŽKŮV TÁBOR. (II.)
Prošli brankou. Za ní nová stráže
příchozích se táže přísným hlasem:
„Noví hosté?“ „Boží bojovníci.“
„Amen. Jděte, neptám já se více.“
„Já se ptám, kde českého máš krále?“
volá junák s divým v oka žárem.
„Blázníš?“ Zde jsme sobě rovni: bratři!“
„Haha!“ junák odpovídá smíchem,
„pro jiného bajky, ne však pro mne.
Na koho zří celá česká země?
Čí to vojsko? Tábor ten kdo vodí?
Vojevoda české zemi králem!“
„Bratře!“ stráž dí „o tom zticha mluvme –“
„Zticha? Pravdu možno říci směle!
Jak že, Čechové by neviděli,
jediný kdo celý muž je, vudce?“
vojín přistoupil v tom k němu,
opásaný dlouhým těžkým mečem,
poklepal mu vlídně na rameno,
takto jemu promlouvaje mírně:
„Naučení tobě dáti musím,
dříve, nežli do tábora vkročíš.
Nebezpečno jedem hrát co lékem:
Víš, že bratr Žižka s málem počal?
Žijí dosud mnozí mezi námi,
kteří běhy jeho pamatují,
když byl psancem. Dnes by měl být králem?
Pro Václava, krále, meč kdy tasil,
s polou žebrák, vyštván pány z Růže,
pro mdlé tělo neměl odpočinku;
mocný sklízel pán, co zasil sobě,
škůdcem země jmín a loupežníkem,
než mu úkryt přála milosť krále
u dvoru za vše ty strážné služby.
Co by za to dali páni z Růže,
kdyby měli v moci toho muže?“
„Ba!“ dí jiný, přistupuje blíže,
„dnes když šlechtě, mocnější kdys krále,
skočnou zahrajeme svými cepy,
koří se mu, ač je vůdce slepý.“
Pražský vojín strany kališnické,
mírný podobojí, pravil na to:
„Krále netřeba nám, krále máme:
přiložil sám Žižka pečeť slavně
k listině, jíž zovem z Polska krále.“
Tu se prodral davem vzrůstajícím
člověk, zahalený v tmavou řízu,
na hlavě měl černý kněžský byrýt,
dlouhé vlasy s vousy splývajíce
opuštěné tmavošedé brady,
na ramena padaly mu obě
kolem tváře bledé, zanícené
hněvem z očí sálajícím divě;
v ruce knihu měl: tu zdvihl vzhuru
nad hlavu, že oči všech naň padly.
On pak hlasem klopotným a hrozným,
blyště zraky pod obočím tmavým:
„Běda!“ zvolal, „třikráte vám běda!
Ba, již naplněno písmo toto,
které nad hlavou svou v hrůze třímám!
Že jsem se té ohavnosti dožil,
ku které sám Žižka druhdy svolil!
Muž ten boží skolil Antikrista,
draka velkého, jenž spit je vínem
krví lidu božího; tu šelmu,
Říma nevěstku tu sedmirohou,
jež se rouhá narozené pravdě.
Když nám Bůh sám v ruce vydal draka,
celý Řím i s papou antikristem,
s kardinály, biskupy a popy –
celý národ sám když může vlásti
nad sebou, tož jménem svého Boha –
vlasť svou znovu vrhá do propasti,
pod jho cizí: krále mít on musí!
Loutku musí míti v nachu, zlatě,
by se králi mohl kořit v prachu –
K čemu tedy žertva Jana Husi?
Bychom, svrhše robství těla, ducha
otrocky zas pokořili hřbety?
Nač jsme zbili nesčíslné davy
pro volnosť kdy mdlé je naše srdce?
Nenastane dříve volnosť, bratři,
pokud nesrovnáme všechny stavy.
Dítky! pýcha protiví se Bohu
proto vyhubíme pány, kněze,
jež se příčí zřejmě slovům Písma –“
„O volnosti kážeš? Volnost vaše!
Byste sami panovali kněží?
Stříhali nás jako ovcí stádo?
Kněže Antochu!“ tu Tábor zkřiknul,
„Děsitel mé jméno. Poděsím tě.
Jednou již jsi nesvár krutý zplodil.
Tenkrát bratr Žižka mocnou pěstí
pokáral tě. Zastanu dnes Žižku bratra:
Vari! Sic promluví pěsť má s patra!“
V úžasu kněz couvl mezi davy,
které na pokřik se shromáždily.
„Huba plná, nohy rychlé k běhu!“
kněze dav svým doprovází smíchem.
Antoch z povzdálí však takto zvolal:
„Však ty zhyneš, smělý bezbožníče,
se svým Žižkou, sám jenž Antikristem,
poněvadž chce nové modly, krále!“
Děsitel však, cep nad hlavou zdvihna:
„Nech ho“ zkřiknul „na jazyku čistém
neoplakuj tatíka nám vůdce!“
„Belial je vtělený a škůdce!“
zkřiknul Antoch, načež hbitě prchnul.
„Škůdce hříšných kněží!“ Tábor hučel.
„Zdržel jsem se stěží ve svém hněvu
krvavě bych skáral utrhače!“
Pražan mírný rozvážně však vece:
„Dnes by, bez Žižky sic zle nám bylo. –
Zvítězíme-li dle vůle Boží,
naše vlasť as znova v krvi spláče –
o suď Bůh!“ Tu Děsitel však horlil:
„Bůh již soudil, soudí, bude soudit!
Pod prapory jeho naše cesta,
z které nezabloudí jeho voje.
Ve dne provede nás mračna dýmy
v noci žáru krvorudým sloupem.“