Žižky skon.

Před Přibislavou k úmrtnímu loži

povolal přední bojovníky boží

jich slepý vůdce, Žižka z Trocnova;

v žas poklesají nemocného síly,

snad dřív, než za hory se slunce schýlí,

jej ve hrob sklátí rána morová.

„Vítejte, bratři, bojovníci boží!“

dí k druhům Žižka, přistoupivším k loži,

a v ústrety jim vetchou ruku pjal.

„Vím – dosud vítěz – v tom že klesnu boji,

v němž z pozemčanů nikdo neobstojí;

a tož bych rád se s vámi rozžehnal.

Vzpomínám s vděkem výprav všech a bojů,

v nichž nad přesilou nepřátelských vojů

nám nebe přálo plný zdar a vrch.

Hned poprvé na Sudoměřské pláni

vítězství s naší sdružilo se zbraní,

kde, z nepřátel kdo nekles’, s hanbou prch‘.

Vzpomínám bitvy na Vítkově hoře,

kam jako příboj zběsilého moře

se hnaly valem tlupy nepřátel;

však před našimi palcáty a cepy

jak plachý brat se dali v útěk slepý,

zdeptaných zůstavivše kupy těl.

I Hora Kutná, Brod a Kolín zřely,

jak v hejna vrahů naše vozy hřměly,

nesouce smrt a hrůzu do jich řad.

A teď, když chystáme se na Moravu,

zjednati volnost jim a průchod právu,

mne povel Páně odvolává ztad!“ –

A Žižka ztich’. Snad dopřává si klidu?

Či losem příštím válečného lidu,

jejž ostavit mu, v sled se zanáší? –

Tak jest. On minulosti nadšen ruchem,

v budoucna tajích spilým bloudí duchem,

a co tam zří, ret věští pronáší:

„Aj, bratr Prokop, palcát v chrabré pěsti,

k vítězství určen lidu tábor vésti!

Zřím kalich náš i naši korouhev!

Zřím tlupy nepřátel se do Čech valit,

v požáru dým se města, vísky halit;

zřím bojů lítých shon a řež a krev!

Sveřepé z Uher Sigmundovy temy

jak roje kobylek rvou naši zemi;

však hle! již vozy naše a náš cep

přívalem bouře v jich se vrhnou šiky,

z nich bídné tvoří chromce, nebožtíky,

a zbytek ženou zpět v jich pustou step.

Vítězstvím u Oustí a u Tachova

zbraň vojů našich zazářila znova;

blesk její dálnou přelít’ vlasti mez.

Již po vůkolních zemích na sousedy,

jak můra noční uleh’ postrach bledý,

že k nim se samým řítí války běs.

Již v sluch jim duní velepíseň hřmící,

ta naše: ‘Kdož jste boží bojovníci’,

a v oči bije kalich krvavý.

Již krutost války se svízeli všemi

zakouší Němec ve své vlastní zemi,

a zpupný jinde, doma něm se chví.

Snad ze zámezních bojů za věc svatou

s kořistí navrátiv se přebohatou

ač daní skrovnou za prolitou krev,

lid náš, an uzří domovinu prostu

všech nájezdův a nepřátelských hostů,

v mír složí zbraň a svine korouhev?

Ba žel, že ne! Posvátná naše půda,

ač tolikrát juž bratrů krví rudá,

pod koňským opět duní kopytem.

Sám papež válku proti Čechům hlásá,

a jemu vděk sem vtrh’, však marně drásá

vrah zapřisáhlý naši drahou zem!

Již voje naše k Domažlicům pílí,

kde křižáci se polem rozložili;

jim vévodí sám římský kardinál!

Na místě meče zlatý kříž on třímá,

jejž papež jemu při odchodu z Říma

za žezlo náčelnické darem dal. –

Tak kříže svatost tam, kde kalich Páně

lid vede v boj a žehná účel zbraně.

Tam otročení, my pak volnost chcem’;

tam k zmaru lidských práv, jak chtějí v Římě,

my za svobodu, víru krvácíme;

Ty, Pane, suď, kdo má být vítězem!

A hle! V jich táboře juž divý shon se jeví;

Křižáci strachem před našimi zpěvy

a před vlavými niknou prapory.

Schváceni děsem zbraně odvrhají,

a jako slepí šmahem utíkají,

zkad semo přišli, nazpět za hory.“ –

Zas umlk’ Žižka – Na obličej slepý

se ptencem snesl úsměv blaholepý,

než v neprobudný pohrouží se sen.

Snad válečníku rozkoš z toho prýští,

co viděl v zašlé, co zří v době příští,

a v dumy libé ves je ponořen?

Tak chvíli odpočívá něm a tiše,

jak v oblasť náležel by jiné říše. –

Teď náhle vzrušen jest a nekliden.

Viz divnou změnu v tazích obličeje!

Ves těla úd se tetelí a chvěje,

a z prsou žalostný se noří sten:

„Ó zjevu děs! Čech proti Čechu stojí...

Již hnuli se... Již utkali se v boji...

Ó Hospodine, slyš mé prosby hlas:

Nechť bitvy konce duch můj nedopatří,

v níž vespolek se vraždí rodní bratři!

Ó Pane, slyš! Ó slyš mé prosby hlas!“

I kynul Pán, a Žižka tiše zhas’.