ŽÍZNÍM!

Zříš prahnoucí ta božská ústa?

a cítíš sálat od nich žár?

jak touha po duších vnitř vzrůstá,

k nim sklání se jak nad pohár!

Jak skálu pramen prolomuje

i jeho otvírá mu bok;

studánka! živý pramen tu je,

by světem splýval jeho tok.

V kalichy oltářů on řine,

jej nevyprahne žádný žeh

a v stepi poutníkům on kyne,

být rosou na vadnoucích rtech.

A v duše hlubinách se mění

na mízu, oživuje dřeň;

jak Vesny je to probuzení

a život nový – ne už sen!

Slyš jeho hlas, ó sladké steny,

proniká hlubiny tvé skrz;

bok jeho zve tě otevřený

jak matky obnažený prs!