ZJEV.

Na zašeřelém, teskném náměstí

nehybný, cizí v kamenném svém klidu...

Je tajemný jak samo neštěstí.

Jak requiem cos tiše šelestí.

Toť Svatý Skrčený, jenž mluví k lidu.

Kol zástup klečí. Jeho věřící

lapají slova, která jasně nezní.

A tuší, než moh’ Svatý doříci

nějaký rhytmus, mdlý a kající.

Jeť žalářník to, který duše vězní.

A Svatý mluví slova zlekaná

o katastrofách a o hněvu božím.

Noc před námi je teskná, bez rána.

Zde pomůže jen duše oddaná,

neb cesta vede skalami a hložím.

V Essenu děla robí továrny,

sem, lide, přijď a všichni hlavy svěste!

Ó, nechť se synek modlí nezdárný.

Je říše jakýs Babel beztvárný.

Tož na dnů bídu hymnou odpovězte!

A bože, chraň! Již bouře začíná.

Hůř nebylo, kdy příval hrozil Turků.

Veliké slunce v dáli zhasíná

a „sloužím“ devisa je jediná,

jež datována z doby Lucemburků –

A ti, kdo slyší, v šeru náměstí

už slyší křídla blížící se noci.

Zrak jeho jitro nikdy nevěstí.

Je přísný jako samo neštěstí

ten Svatý Skrčený, ten posel malomoci –