Zjevení

Ve jasném snu jsem kráčel lesinou,

zahalen byl jsem v roucho putovnické

a přilbou měl jsem hlavu pokrytou,

na prsou silné brní bojovnické.

Aj kráčel z vlasti jsem v ten šírý svět,

chtě vlasti dřívější již sbohem dáti

a novou sobě někde vyhledati.

Na lících mých byl první jara květ

a v žilách rozkvašenost burácela –

mne touha po cizině ztrmácela,

hledal jsem mladé touze odpověď.

Vesele kráčel jsem skrz lesnaté ty kraje,

na zpěvných rtech svých bujné písně maje

a na mysli již nové blahé ráje.

Vtom náhle staví krok můj divná zář

a přede mnou tu jasná žena stojí,

nad slunce lesknoucí je její tvář,

že zrak se v tvář tu ponořiti bojí.

„Stůj, smělče, kam zalétáš s touhou svou!

Nepatříš sobě, patříš vlasti svojí,

ty patříš matce té, jak bratři tvoji!

Aj káže-li jít cestou tobě trnovou,

a káže-li, bys mladou složil hlavu svou,

a káže-li, bys umučit se dal,

nuž budeš kráčet bos a zkrvácen

dáš život té, jižs matkou nazýval.“

A podivný mne náhle ovál vzduch,

jak posvěcen rozjasnil se můj duch

a jako u vítězství krok můj spěchal

zas ku krajům – vždyť pravil mně můj duch,

že v nich jsem přece svoje srdce nechal.

Mně bylo v posvátném tom okamžiku

jak nad bol vznešenému mučedníku,

horoucí plamen se v mých prsou zňal

a byl bych milerád svou hlavu sňal,

bych drahé vlasti ji co oběť dal.