Zjevení básníků. (I.)

Dcera Slávy za ruku mě jala

A vedla mě dále po prostoře,

Kteráž před náma se rozkládala

Jako tiché křišťálové moře.

„Nyní uvedu tě,“ pravila,

„Do blažených hájů, rajských luhů,

Kdežto nová přízeň spojila

Duchy smrtí uchvácených druhů

Bohem věštím blaze nadšených,

Kteréžto vlasť česká porodila,

Tato matka reků zkušených

Zpěvného i válečného díla,

V časech nynějších i vzdálených.

„Kdyby tato matka jedné části

Té své slávy trpce zasloužené

Postoupiti mohla mnohé vlasti

Od chlubičů vlastních vykřičené,

Jí by taková část ještě zbyla,

Že by mnohou slávu zahanbila.

„Někteří ti naši oslavenci,

Ve svém dávnějším neb svěžím věnci,

Ve své povědomé tobě tváři,

(Která ovšem u nebeské záři

Oči pozemšťanův uráží,)

Nám jak za živa se ukáží;

Řečí mateřskou tě přivítají,

Ježto jako prška šumící

V listech lípy z háje strmící,

Jimiž jarní větérkové hrají,

Jemnějšímu lahodí tak uchu,

Že ji nebešťané nazývají

Duchaplnou řečí věštích duchů.“

Jedva skončila má průvodkyně,

I hned vstoupili jsme do svatyně

Laurem ověnčených zasvěcenců,

Kteří Dceru Slávy uvítali,

Jakoby jí věrnost zasnoubenců

V mládí outlém byli přisahali.

Kdyžto uviděl nás v říši duchů

Dcery Slávy věštec vyvolený,

Takto k Dceřinu i k mému sluchu

Jeho hlas se schýlil povýšený:

„Nyní odloživ své zemské břímě

Duch můj ve vlasti té požehnané,

Kdežto věčné Pravdy světlo plane,

Na svobodě ztyčil svoje týmě

Lidským křehkostem již nepoddané.

Bělmo hrubé, ježto kryje zraky

Synův pozemské té nížiny,

Spadlo s očí mých, jak husté mraky

Spadlé deštěm s nebes výšiny.

Tak mi nyní volně, tak mi blaze,

Jako jeřábu, jenž od severu

Po nadmořské povětrní dráze

Dosáhna již cíle svého směru

K břehům egyptským se přižene,

Kdežto po té předaleké pouti

Dáno jest mu blaze oddechnouti

V bezpečnosti ovšem blažené,

By se opět v síle zmlazené

Bujnou perutí moh’ vyšvihnouti

Zhůru nad velebně hrdý štít

Vzdorujících věkům pyramid,

Odkud z lůna Mizrajmského1 stanu

Dálný výhled za Rudé tam moře

Ke sinajské otvírá se hoře,

Ba i dále, až tam do Kanánu! –

„Dokud mezi vámi moji dnové

V radosti a smutku míjeli,

Dával jsem vám, Slávy potomkové,

Mnohé pravoslavné naučení,

Jakého vám třeba přičinění,

Abyste ke svému bohdá cíli

Dle své povinnosti dorazili.

„Tento účel vašich pokolení

V oné prastaré i době nové

Milostivých nebes osudové,

Jižto lidskosti se ujali,

V knihu života vám vepsali,

V tuto knihu, ve kteréž se městí

Matky Slávy zřejmí zákonové,

O něž opírá se všecko štěstí

Všeho kmene a všech ratolestí.

„Tento zákon lásky vzájemné

Všechněch plemen, všeho pranárodu

Není ustanoven na podvodu

Sybillinské knihy tajemné.

Onať byla věštkyní i radou

Vrahů přikájených od vlčice,

Jakby ostrým mečem nebo zradou

Sousedy a bratry podmaníce

Měli pomknout za italské meze

Tvrdou vládu hrdé republiky,

Ježto držela jest na řetěze

Cizáky i svoje Latiníky.

„Cizího jak svého šetřit práva,

V míru na své části přestávati,

K celosti se věrně přiznávati:

Totě onen zákon, kterýž Sláva

Mluvou lásky bude vykládati

Vnukům svým, až u budoucí době

Přestanou již cizinci být sobě;

Ovšem, ohlas téhož zákonníku

Zahřmí v uších cizích jazyčníků,

Kteří barbarův vám spílali,

Proto že vás dosud neznali.

Zákonník ten ve své podstatnosti

Není stromkem včera zasazeným,

Leč, co lípa strmíc do výsosti,

Kořenem svým v půdě zakotveným

V nejhlubší se ujav minulosti

Slovanů byl právem přirozeným.

„Tehdáž příval světoborců cizích

Nepodrýval ještě mravů ryzích,

Které v časích domácnější zprávy

Šlechtily jsou tiché syny Slávy,

Dokud na svých polích, plouhem svým,

V míru chleba sobě dobývali,

Dokud v oběť bohům laskavým

Z prvotin svých rolí podávali,

Dokud nezměnili rádlo svoje

V ostré meče, v mrštné sudlice,

Aby otčiny své bráníce

Hrozných vrahů zaháněli roje.

„Takto podlé zprávy zákonité

Pod ochranou matky vládnoucí

Připravují včely pracovité

Douškou mateří med páchnoucí;

Takto Božího část nadělení

Lidem poskytují k oslazení

Mnohé trpkosti a protivy;

Takto jemných plástů hebkou látku

Chystajíce k osvětlení svátku

Boha, dárce sladké obživy,

Od bohův i lidí milované

Hledí včelky práce vykázané,

Dokud dravých trubců mrzký roj

Nevrhne jich v trpký spor a boj.

„Jakýž tedy div, že v Zatatransku,

V našem včelníku a prarodišti,

Slovan, smělým slovem po slovansku

Ozval jsem se, stoje na rumišti

Velkosti a slávy stroskotané

Této praotčiny milované?

Smělým slovem, rozníceným zpěvem

Vaše hlásal, vaše pěl jsem cnosti,

Lál jsem vaší slepé nesvornosti,

Spravedlivým rozpálen jsa hněvem

Zlořečil jsem bázlivé lenosti,

Kteráž, jak to nízké plémě račí,

Nejdouc ku předu, již nazpět kráčí,

Těmito pak zpátečnými kroky

Bezděky do úzké vbředne stoky,

V nížto přítok vody pramenité

Zbahní jako v louži bahnovité.

„Člověk tolik platí, kolik dělá.

„Když se tedy shnilost člověčí

„Cnosti bojí, proč je k hříchům smělá?“2

Ze rmutu a kalu vaší doby

Do minulých povyváznuv časů

Svého věštího jsem pozdvih’ hlasu

Nad rumištěm dávným, nade hroby

Záštím hrubých věků zasutými,

By se svými stali mezi svými,

Aby silným hlasem zbuzená

Věků dávných mocná ozvěna

Tupým sluchům pozdních pravnuků

Hlásala tu spasnou nauku:

Jaké předkův bludy, jaké cnosti

Vedly k záhubě neb k velikosti.

„Jako Stanislav,3 jenž nebožtíka

Modlitbami zkřísil nábožnými,

Že i rakev pozbyla hned víka

Před diváky věrou nadšenými,

Petrovín pak, vstana z svého hrobu,

Na otázku vydal svědectví,

Do kterých až mezí, v kterou dobu

Postoupil jest církvi dědictví:

Tak jsem o dědictví Slávy-Matky

Důmyslem a zpěvem pečoval,

Tak jsem její svaté prapamátky

Z lůna němých hrobů zbuzoval.

Jsa kněz věrný Boha věštího,

Zrakem ovšem méně skoumavým,

Ale okem více laskavým

Do minulých pračasů jsem hleděl,

Ano do času i příštího,

Abych zvěděl, abych opověděl

Osud plemene též pozdního.

Nyní před zrakem mým vyjasnělým

Budoucnost ta mého národu,

Jemužto jsem sloužil srdcem celým,

Jeví se jak velké popluží,

Kteréž hojnou chystá úrodu,

Když mu hospodářů přičinlivých

Silné rádlo pilně poslúží,

Když i milost nebes dobrotivých

Na národní vaši roli blahou,

Plodonosnou bude dštíti vlahou.

„Čím dál moje zřítelnice sahá

Do budoucích věků vzdálenosti,

Tím se větší radost v srdci zmáhá

Nade zdarem naší budoucnosti,

Kdyžto Matky-Slávy pravnukové,

Ať se odpor jakkoli chce příčí,

Zotaví se opět v síle nové,

Schýlené své čelo opět vztyčí.

Ale budiž moudře zatajeno

Obšírné všech věcí předvídání

Jaké synům Slávy povolání

Na zemské je kouli obhájeno:

„Vy, co jiní dokázali, znáte,

„Než buď skryto přede jinými,

„Čím vy v knize lidstva býti máte.“4

„Budiž neustálou vaší snahou,

Budoucího snahou plemene,

Byste v síle neunavené

Ku předu vždy kráčeli tou drahou,

Kteroužto vám bratři vykázali,

Ti co o částku i celost dbali.

Jako poutník, jenžto koná cestu

Z velké dáli ke svatému městu,

Kdežto Jesu Krista umučení

V hrobě došlo svého oslavení,

V duchu Golgathu i Sinai vidí:

Takto všecka ducha mého čilost

Zrak svůj jasný do budoucna řídí,

Až se hrubých časů stará hnilost

Do hlubokých hrobů na vždy sklidí,

Kdyžto podlé smlouvy starobylé,

Na základě novém obnovené,

Bratrství zas láskou oživené, –

Štěstí junácké-li pokyne, –

Všecky dítky jedné matky milé

Milostnější páskou ovine.

„Svrzte s sebe vzájemné ty svazky,

Zahraďte jen, možno-li je vám,

Ústí slovanské té naší lásky,

Kterouž do srdcí Bůh vproudil nám:

I hned po sirotcích bude veta,

Ničím nebudete v řadě světa,

Ten váš český potok osamělý,

Jenžto leda k selance se hodí,

K epickosti splavné nedospělý

Ani lehkých neunese lodí,

Jenom hochům v létě za koupačku

Opatrně zkrácenou i úzkou,

V zimě bude sloužit za klouzačku,

Ovšem více drsnatou než kluzkou;

V malosti jen majíce svou těchu,

V rozdrobení vidouce svou slávu,

Budete svým bratřím za ohavu,

Jsouce vrahům svým jen ku posměchu!

„Pamatujte, že ta vaše země

Hradbou jest a hrází nejpřednější

Pěstounky té vaší nejvěrnější,

Ježto vaše zrodila jest plémě.

Bděte na té stráži bez ustání,

Byste pro svou zpozditost a nedbu

Slušnou neuvrhli na se kletbu,

Že jste nebděli až do svitání! –

„Buďte opatrni jaho hadi,

„Jsouce sprostni jako holubice,“5

Často pořídí mrav jemný více,

Nežli zpoura, co se rve neb vadí;

„Často tichá pastuchova chyžka

„Více pro vlasť může dělati,

„Nežli tábor, z něhož válčil Žižka!“6

„Tento výlev rady ostražité

Prvé z mého srdce vyplynul,

Než se duch můj na peruti hbité

Do otčiny Pravdy vyvinul;

Nyní, občanem jsa této vlasti,

Kde mne žádný blud nemůže másti,

Nemohu já rady spasnější

Na srdce vám, milí bratři! klásti

Nade radu onu dávnější.

„Doufám, že vás škola novočasná –

Cizí zkušenosti trpčejší –

Poučila v době včerejší,

Jak ta slova mohou býti spasná

Přijimačům věrné výstrahy,

Kteří, od duchovní síly více

Prospěchu se moudře nadějíce

Nežli od násilné odvahy,

Všeobecné hledí oblahy.

„Nech ať odpůrcové zoufaliví

Nad tou radou ku pokoji zvoucí

Oči vytřeští a hlavu zkřiví,

Vysoptíce na mne hanu žhoucí

Ze sopky své reptavosti vroucí,

Ať mi namítnou, že nebeštinou

Nebo snad že páchne umrlčinou

Každé slovo zpozdilé té rady,

Bez vší obrany a bez ohrady,

Bez záseků českých, bez táboru

Mstitele a vůdce Trocnovského,

Jenžto z lidu stvořil rolnického

Reky, hrnoucí se ku praporu

Proti hroznému všech vrahů zdoru;

Ať ten průjev míruchtivé cnosti

Nazvou plodem směšné bojácnosti,

Co tak hloupě jako krtek slepý

Před svým vrahem ve své skrýši dřepí:

Kdo se o vlasť, o národ svůj bojí,

Výše ve své lásce k vlasti stojí,

Nežli šílenec co z odvážnosti,

Otrok nevázané vášnivosti,

Jako zvíře ve svém hněvu slepé

Bez rozvahy vůkol sebe tepe.

„Proti hrubé síle hrubá síla

Vzájemným se zdvihne odporem,

Obě krvavého služky díla

Pod svým na se vrazí praporem;

A když nejistou tu sázku ztratí,

Často životem ji národ splatí!

Od náhody slepé svého štěstí

Jenom blázen zpurně vymáhá,

Jinou dráhu vlasti blahu klestí

Statných mužů moudrá rozvaha.

„Časy mění se a stále plynou

V moře všehltavé minulosti;

Odvážlivost, byvši dobročinnou

Družkou rozvahy a srdnatosti,

Nenapravitelnou často vinou

Snadno stát se může dobou jinou.

Udatnost, jež prvé věnce skvělé

Z rukou vlasti slušně sklízela,

Nosila by jindy na svém čele,

Kdyžto doba slušná zmizela,

Zaslouženou potupu a kletbu

Za nevčasnou účinků svých setbu.

„Nyní války nastaly nám jiné,

„Ale vyšší, ale světější,

„V nichžto bratrská krev nepoplyne,

„Meč pak nezvítězí ostřejší:

„V říši duchů, neustále činné,

„Můž’ jen zvítězit duch bystřejší,

„Jenž, jsa odín tělem národnosti,

„V novém čase v nové skví se cnosti!“7

„Silou šlechetné své odvahy

Zbaviti se nízké povahy,

Která v zhoubě blaha druhých lidí

Svou jen výhodu a kořist vidí,

Jak ta zhladovělá vlčice,

Bezbranného vražednice tvoru,

Má jen svoji kořist na pozoru

V nátlaku8 své dravé štvanice; –

Skutky dokazovat čestnými,

Nejen slovy marně chlubnými,

Že si v krásné libujete snaze,

Aby druzí s vámi došli světla,

Aby vám i druhým bylo blaze,

Aby pole vaší národnosti, –

Kdežto blahá naděje vám kvetla,

Kde však časy ve své zuřivosti

Nasili vám koukole již dosti,

Kde i sveřepec a kapradí,

Vlčí mák a cizí chamradí,

A pak něco bezu pro pocení

Zhusta rozkládat se začalo,

Dadouc slabým duchům posilnění,

Že již měli stud a zarmoucení

Až se živu býti stýskalo,

Když se naše bedlivější zření

S touto polopouští setkalo; –

By to pole, jež se plahočinou

Svých též hospodářů stalo vinou,

Hlubším rádlem pilně rozkypřené

Omladí již bylo dobročinnou,

Aby místo sněti vyhubené

Záživnější stravy podalo; –

By též v mysli bujně zotavené

Víc se plodné síly ujalo,

Více síly plodistvé, víc lásky,

Aby vůkol velmožův a lidu

Strážný anděl obecného klidu –

Důvěra – své ovinula pásky:

„Totě úkol slávy občanské,

Hoden práce bez ustání pilné;

Hoden lásky po bratrsku sdílné,

Pravověrné lásky křesťanské;

Zdetě žeň svých žádostivá ženců;

Zdetě svátek obžinkových věnců;

Zdetě salon tónu dobrého;

Zdetě reků moudrých turnajiště,

Kam na rozkaz vládce hrozného

Nejde gladiator na bojiště,

Ale rytíř, jehož heslem jest:

„Napřed Bůh a vlasť a král a čest!“

Zde jest valný prostor činů slavných,

Vůkol něho hory lesnaté:

Stvořte koráby z těch lesů dávných,

By to moře bouří rozváté

Vás co pastorků své matky vlasti

Neschvátilo do své do propasti;

By ty hory, vůkol strmící,

Nad vámi se nepočaly třásti,

A ty kmeny s nich se řítící

Zpozdilců všech bez vší mravní síly

Hrozným povalem svým nezdrtily!

„Nejhorší jest chyba toho věku,

„Že, ač cítí osten bolestí,

„Nemoc tají, smích si činí z léku;“9

Netajte svých sobě neřestí,

Ale s myslí odhodlanou, statnou,

Přetvářnosti nechajíce směšné,

Na svou mravní chorobu malátnou

Všickni pomoci se chopte spěšné!

„Nezoufejte – jestli prvním líkem

Nebude hned pomožíno vám,

Druhý, třetí lék snad pomocníkem

Bude proti vašim chorobám;

Ze všech léků nejoučinlivější

Jestiť víra ve vítězství cnosti;

Byť i zprvu prapor nepravostí

Nade všecku cnost byl vítěznější.

„Nezoufejtež sami nad sebou!

Mnohé neřesti a mnohé strasti,

Co se vás i vaší dotkly vlasti,

Byly nezbytnou snad potřebou,

Která z bludu nebo z otrlosti

Probudit vás měla k dělné cnosti,

Neb snad vašim vnukům pro výstrahu

Na tu příkrou uvedla vás dráhu.

Zlato v ohni čistí se a tříbí,

By se tváří pousmálo světlou:

Tak i národ, jenž se Bohu líbí,

Někdy bývá stíhán Boží metlou.

„Ctěte Boha, dárce dobra všeho,

Světa tvůrce, světa hospodáře,

Leč i soudce skutku nepravého,

Jenžto bez blesku a hromu káře

Zločin, a jej v tichém soukromí

Tresce metlou zlého svědomí!

Svatozorným zrakům Hospodina

Nejskrytější neskryje se vina,

Byť i v moři byla potopena,

Byť i kuklou byla poklopena

Přetvary, té úpravné i hladké,

Kteráž jako jedu plná zmije

Jed svůj v nízkém srdci zrádně kryje,

Svatochem se jevíc v řeči sladké.

„Mějte v uctivosti svaté čtení,

Ježto o Synu vám svědčí Božím.

Nejdražší to vašich otců jmění

Vám též nejvzácnějším budiž zbožím;

Neboť vězte, komu knihy svaté

Božské moudrosti jsou zjevením,

Vtipem mudráků se nepomate

Ani neznabohův blouzením;

Aniž do zoufalství neupadne,

Komu sladká víra srdcem vládne,

Ze tam s hůry Otec milující,

Nikoli však osud zevlující

Na své dítky, ježto jsou si bratři,

Lásky plným okem stále patří,

Byť i přísně patřil z oblakův

Zrakem nad komety hroznějším

Na kejkle a šejdy světákův,

Krmených jen chlebem vezdejším.

„Ale víra sama nepomůže,

Z ní-li plodistvá cnost nevykvítá,

Jako z keře svého vzniklá růže

Ve sto listův krásně rozevitá.

Ano všecka moudrost neprospěje,

(Možná-li ji nazvat moudrostí?)

Jestli, bez lásky a bez naděje,

Svých i cizích prsou nezahřeje

Plodonosnou blahodějností!

„Často prostá snaha pastuchova

Více pro vlasť může dělati,

Nežli všecka moudrost Platonova,

Nežli láska k vlasti Katonova,

Kteráž neuměla ostati

Na své nebezpečné postati,

Kdyžto César ozbrojenou pěstí

Ke svým orlům přikoval své štěstí,

Ježto nad zradou se pomstilo,

Když jej v březnu lichém zradilo.

„Člověk tolik platí, kolik dělá,

„Když se tedy hnilost člověčí

„Cnosti bojí, proč je k hříchům smělá?“10

Toť si, drazí bratři, pamatujte,

Protož ve štěstí i v nehodě

Na žulové skále cnosti stůjte,

Slepé nevěříce náhodě,

Která bez účelu, bez zřetele,

Neví nikoli zda pšenici,

Zdali sveřepec a koukol mele

Na své povětrné mlejnici.

„Hleďte, by se moudrost bezskutečná

Do šlechetných činů obláčela,

By se láska k vlasti všespolečná

V němých knihách stále nevláčela,

Jako kajícnost ta zahálečná,

Co se po fakýrsku světem vláčí,

Dokud promrhaný život stačí:

„Bůh, když běhu světa cíle značil,

„Neproměnil duše na služky,

„Ale právo dcer jim dáti ráčil!“11

„Když se pravá moudrost s cností pojí,

Když pak zisku chtíč jich nerozdvojí,

Tehdáž pravá láska k vlasti drahé

K budoucnosti povede nás blahé,

Z mraků temných okem radostnějším

Shlédne slunce na to osení,

Ba i Bůh se stane milostnějším

Hajitelem všeho snažení!“

Domluvil, a hned mi podal ruku,

Kterou když má ústa líbat chtěla,

Zmizel náhle u velebném shluku

Vyproštěných duchů z vazby těla,

Kteříž jako Fata Morgana

S břehů mořských často vídaná

Před zrakem mým kouzelně se snuli,

Dokud z podob svých se nevyzuli.