Zjevení básníků. (II.)

Ve sboru tom valném, pro Bůh živý!

(Div i úžas hned mne uchopil,

Až se zvolna zrak můj ouzkostlivý

V toku slzí vroucích potopil,)

Pěvce „Růže Stolisté“ jsem spatřil.

Nastojte! již duch ten účinlivý

S druhem svým se na věčnosti sbratřil,

Spojen páskou lásky nerozdílné,

Jak když věrný bratr k bratru přilne.

Obě tyto hvězdy Dioskurů,

Jakož svítily nám v živobytí,

Tak nám ze záhrobní vlasti svítí,

Pronikajíc skrze hustou chmuru,

Co se nade námi rozložila

Na všech stranách naší oblohy,

Jako by ji na nás přikouzlila

Z nadlesní tam kdesi zálohy

Hrozná kletba spiklých kouzelníků,

Jižto znají svádět krupobití,

Aby na poli i na trávníku,

Kamkoli se pahuba ta sřítí,

Podrtila obilí a kvítí!

Ještě včera s námi obcoval –

Radosti a smutku podíl změnný

Přítel s přátely jest sděloval,

Věhlasem a vtipem ozbrojený

Dobré mysli pěvec žertoval

Lehkým žertem Marcialovým,

K epigrammu hbitě hotovým,

Kterýž, jestli koho náhle ranil

Žíhadlem svým, jemně bodajícím,

Bodnutého před otokem chránil

Medem do rány hned vplývajícím.

Včera ještě za pohody jasné

Pestré Flory dítky čarokrásné

Opěval nám v sadě májovém,

Nyní, pro Bůh! – kdy mu jaký kvítek

Ruka vděčná vsadí nad příbytek

V lůně pohroužený hrobovém? –

Zastihnuv mne zrakem vyjasnělým

Ladislav se těmi ozval slovy:

„Dones otcovské mé políbení

Těm mým dítkám dvakrát osiřelým,

Ježto u společném zarmoucení

Časně nade dvěma pláčou rovy;

Nad matčiným, nad otcovým rovem

Slova má svým opakuj jim slovem:

„Ať si víc než statku, nežli věna,

Svého poctivého chrání jména,

Ježto drahé převyšuje kovy,

Téhož jména, jež ty dítky drahé

Proto ode mne jsou zdědily,

Aby po mých cestách chodily,

Věrně sloužíce své vlasti blahé,

Každý podlé síly, podlé moci,

V nehodě i v štěstí, ve dne, v noci.

„Vlasti přátelům a druhům mým

Buď mé přízně poslem laskavým,

Moje opětuj jim pozdravení,

Ježto ze srdce já přátelského

Při posledním ondy rozloučení

Poslal jsem jim z lůžka smrtelného.

„Ducha mého odkaz: písně moje,

Dědictvím jsou mého národu,

Jenžto za dcery je přijal svoje

Čistě slovanského původu;

Jsou to dítky z poctivého lůžka,

Jehož cizí chlipnost nezprznila;

Jsou to dítky, jichžto cizí služka

Nezáživným mlékem nekojila.

Moje lyra, náhle opuštěná,

O samotě táže se a kvílí,

Brzo-li as bude probuzena

Zpěvných náhradníků hrou a pílí,

Co by krásu, co by milost čilou

Písní velebili ušlechtilou?

Já pak v nebi splesám radostí,

Kdyžto plný ducha, plný víry

Zpěvák svoje prsty uhostí

Na strunách mé ostavené lyry:

Když jak slavík hrdla hlasitého,

Skrytý v růžích květu stolistého,

Zpěvem blaho lásky vzývajícím

Blaha přidá srdcím plesajícím;

Kdyžto plným zvukem zahlaholí,

Jak ta bolest sladkotrpce bolí

V srdci bez naděje milujícím,

Neb když slovem směle hřímajícím

Cnosti zastane se oklamané,

Neb se ujme vlasti milované!

„Zde se písně v hymny proměnily

Hlučným chorálem se valící,

Jakby větry prudce vějící

Vody mořské do dna rozpěnily.

Ani vaše oko nevidělo,

Ani vaše ucho neslyšelo,

Jakých mysterií blahé zjevy,

Jaké svaté obřady a zpěvy

Tato říše duchů v sobě skrývá,

Kdežto Serafů sbor nebes Pánu

Žalmy svatě hřímající zpívá,

Jak když vulkán z lůna oceánu

Náhle vypuklý se odezývá

Hromem svým, jenž Boží moudrost hlásá,

Jako slavičího zpěvu krása! –

„Nyní ovšem nesvěřuji tobě

Vyšších zjevení a vzkázání,

Snad ti ve budoucí svěřím době

Z vlasti duchů blažší poslání.

S Bohem jdi, a dokud budeš živ

Buď té dávné rady pamětliv,

Kterouž přízeň má ti posloužila,

Když tě sobců láje okroužila:

Kdyžto v hloubi smutku potopená

Duše tvá se prudce roztoužila,

Jako láska smrtí rozvedená,

Ba jak děva v lásce podvedená.

„Nedbej hany ani hloupé chvály,

Do budoucna napínej svůj zrak

K oné za hrobem se pnoucí dáli,

Kde i slávy lesk, i hany mrak

Před porotou časů vzdálenějších

Soudců dočkají se nestrannějších.

Nespoléhej na své srdce mladé,

To před stářím tebe neuchrání,

Kdežto sněžný závoj zvolna klade

Nemilostná šedina kol skrání;

Darmo list svůj křestní v tajné skrýši

Před sebou sám budeš ukrývati,

Léta tvá do tváří tvých se vpíší,

Na čele se budou vyrývati

Runským písmem, vráska vedlé vrásky,

Znakem kvapícího konce lásky.

„Láska stálou básníka buď druží,

Dokud trnů nepozbude branných

Jemné proutí kralujících růží

V sboru květin láskou vychovaných.

Těžko lodníkovi bez kompasu

Moře bohopusté přeplovati,

Tíž je poutníkovi na Parnasu

Bez lásky se věnců dochovati.

Však ni věčně mladá fantasie,

Která staví lásky chrám i boří,

Která, smělejší než alchymie,

Z kapky rosy diamanty tvoří,

Která trochou naděje hned tyje,

Když se holý rozum hladem moří, –

Vlasů tvých, až blažší léta minou,

Novou neozdobí havraninou.

„Tehdáž čas je dbáti o své jméno,

Aby nezrušené umrlčinou

Drahé vlasti bylo zůstaveno;

Čas je, čelo věncem ovinouti

Z listnatého laurového proutí.

Kvapí čas! a kdo teď pevně stáli

Jako na podlaze z věčné skály,

Snad, než jediný mžik pomine

Noha do hrobu se pošine.

Hrob svým jícnem hltavosti zvyklým

Polkna kořist slepě polapenou

Poklopí ji krovem neproniklým,

Zasypaným prstí navršenou.

Slzy vroucí tokem na hrob plynou,

Ale hrobních závor nepošinou.

„Odpusť, že svou radu, již ti opět dávám,

Trojím epigrammem dokonávám,

Jsoucím dosti krotké povahy,

Pro svou látku smutné úvahy.

„Ale prvé, než se dále zvednu,

Poslyš radu jenom ještě jednu,

Ne tak radu, jako snad žalobu,

Pod níž srdce mé tak úpělo,

Že by moje zemské tělo v hrobu

Poklidu a míru nemělo,

Kdybych zamlčet měl ještě nyní,

Co i v nebesích mně smutek činí:

„Nesvornosti, pro Bůh! chraňte se,

Jako vředoviny, jako moru,

Přátely a bratry staňte se,

Vlasti škodných nechajíce sporů.

K záhubě své sami dokvapíte,

Jestli sami sebou nezmoudříte.

Čili Bůh má býti prostředníkem,

Jenž svou ruku přísně kárající

Jako otec syna milující

Nade zpupným zdvihne odporníkem?

Mne však přece naděje má sílí,

Že ta svorná moudrých mužů snaha

Mezi mylnými se neomýlí,

Jaká ke svornosti vede dráha?“

Dokončil, a pln jsa úsměchu,

Libého a prostosrdečného,

Jenžto do srdce mi povděčného

Blahodějnou vproudil útěchu,

Opustil nás v řadě dlouhotáhlé,

Přidruživ se k pěvci Slávy Dcery;

Aniž moje oči vyslídily,

Kam svůj vysoký let zařídili,

Společnými spjati jsouce směry.

Ještě v daleku tam přehlubokém

Jevili se oba před mým okem,

Jak slavíci, když letíce spolu

Ke svému tam hnízdu hledí dolů

Smutným okem na svá mláďata,

Necitlivým lovcem odňatá.

Za nima se dvojím táhli bokem

Nesčíslných duchů davy valné,

Jakby ke hvězdě se brali dálné,

Která tam na štítu nebeském

Větším plápolala praleskem,

Nežli Siriova hvězdice,

Nežli Orion i Dennice.

Když pak jako stín za vlastním stínem

Tito duchové se míhali,

V davu oči moje poznaly

Hlasatele „Růže pod Tetínem“,

Růže, jejížto vděk panenský

Sloužiti nám bude za útěchu,

Dokud v srdci zpěvolibých Čechů

Nepohyne jméno Chmelenský!

Jako na podzim, když jasný den

Nad poli se skvěje zoranými,

Pavučiny všudy létajíce

Nitkami jak naschvál setkanými

Družebně se vinou do předen,

Z jemném věterku se tetelíce:

Takto duchové se stěhujíce

Před zrakem mým v povětří se chvěli,

Takto z vlasti nebešťanů nižších

Zhůru do onoho nebe spěli,

Kde jest vyšší sídlo duchů vyšších:

Jako ptactvo z končin severnějších

Do teplic se béře lahodnějších,

Kde se leden kvítím ozdobuje,

Tam, kde husté háje laurové

Ve své zelenosti vždy nové

Libou vůni vůkol vylévají,

Jižto větřík ochočelý duje

Dále do blízkého do záhájí;

Tam kde štíhlá palma v hrdé kráse

K slunci vroucnějšímu vypíná se;

Tam, kde v řece jemně plynoucí

Lotos korunu svou květoucí

Sklání před paprskem slunce žhavým,

Jakby milencem byl ostýchavým,

Jenžto bledou lunu, svoji družku,

Když se zrada uhostila v lůžku,

S touhou očekává radostnou,

Před jejížto tváří milostnou

Květité své lůno otvírá,

Nevyprahlou mannou zásobené,

Až se slunce opět probuzené

S zrádným okem na svět ubírá,

Zakončí pak lásky mysterie,

Které tajným závojem noc kryje...