Zjevení blaha.

Okamžik věčnosti do našich srdcí skanul

podivně žhavý – ó nejsladší Nemožnost,

ó věčnost okamžiku, Západ rudě vzplanul,

když tys do mého srdce krví svojí vrost.

Já klečím u tebe, ty objímáš mé tělo,

ó ty, ó ty – tak příliš krásný a tak můj,

co harmonie rozkoše a bolesti se chvělo

v doteku našich rtů a duší – pamatuj!

Pamatuj, nezapomeň na plameny svaté,

vždyť svítí hvězda srdcí v cestu dalekou,

ať skanou teplé růže s řízy rozepjaté,

ať slzami snad někdy vázy přetekou...

Okamžik věčnosti a věčnost okamžiku

chci ještě v tobě žít a sluncem zaplanout

na moři bez břehu a při vln temných vzlyku,

pohádkou luny tiše po tvém nebi plout. – –

Tak dát ti sebe závratně a odevzdaně –

kvetoucí žhavé Srdce v rudých západech,

ó vezmi – ohně života, mé líbej horké dlaně,

a na svých prsou pak, ó nech mne zhasnout, nech! –