Zjevení Boží. (Církev a národ.)

Sřaďme se kolkolem Petrova křesla,

hrdinně chopme se silného vesla,

na lodi Petrově vládne Bůh Pán;

kdekterý národ má na ní dost místa,

jenom tam národů svoboda jistá,

tam jen náš národ má bezpečný stán.

Víckrát nám cizinec bořit chtěl víru,

podrýval základy blahého míru,

na čas i porušil ve vlasti klid;

pravda však pokaždé vítězství měla,

drahá vlast věrou a blahem se skvěla,

Církev svou velebil povděčně lid.

Má-li snad nyní zas vzdělanost ryzou

rušit mu nepřítel smyšlenkou cizou;

má-li vlast samochtíc v rabství se dát?

Cyrill a Methoděj, solunští bratří,

Ludmila s Václavem na národ patří,

pohana taká mu nesmí se stát.

Každý ať bedlivě na vlast svou zírá!

Kdo chce, by uvadla pravá v něm víra?

Proroci liší a sobcové jen.

Rozhodně každý rci: „Vari, hned vari!

Mluvíť zas národa nepřítel starý;

k vůli Vám nastať má rabství nám den!“

Znáte-li moudrost jich hnusného ryku?

„Národ prý spolkem jen řemeslníků,

rolník k nim také šel v náhodný kruh;“

odkud ta prázdnota, slepota mnohá?

Neznají Církev a nevěří v Boha,

Kristus dí: „Milujte druha vždy druh!“

Rouhači, beřte se k divoké zvěři,

ona snad výchovu mláďat vám svěří;

s nimi si zapuďte žízeň a hlad.

Nevím, zdaž dlouho vás ve službě nechá,

vidouc, že žádná z vás nekyne těcha,

budeť as brzyčko s vámi se rvát.

Vyšších-li nemáte šlechetných tužeb?

Dbáte jen zvířecích, tělesných služeb,

opravdu stojíte pod zvěří níž.

Bude-li něco vás vyléčit moci

z takové pustoty za černé noci?

Jistě jen Církev a Ježíšův kříž!

Přestaňte k lidem se vzdělaným čítať,

chcete-li stále jen v šprýmech se kmitať;

máte jen ze všeho chlapecký smích;

až vám let přirůste nevelká řada,

v rozum snad vejde Vám moudřejší rada,

poznáte, Bože, dej, co to je hřích.

Proč pak ty národy v pohanství zbylé

mají své rodinné poměry shnilé?

Základy víry tam zbořeny jsou.

Dlouho-li budou stát na písku domy?

Na chorých kořenech stojící stromy,

ovoce dobrého neponesou.