Zjevení Boží. (Nový Zákon.)

Aj, už se naplnily časy,

již uskutečnily se hlasy

všech proroků, jimž věčný Bůh

byl vnukal nový v lidstvu ruch.

„A Slovo tělem učiněno,“

Jím člověčenstvo oblaženo,

Syn Boží k vůli lidem všem

sám stal se spolu člověkem.

Jen Bůh moh’ usmířiti Boha

a smazat provinění mnohá;

a člověkem též musil být,

Onť musil hřích Svou krví smýt.

Onť musil ve všem lidstvu chorém

se prokázati Božským vzorem,

a zdokonalit Zjevení,

dát svaté pravdy učení.

Pán Ježíš slovem, skutkem svítil,

On světlo jasné světu vznítil,

On tmy a bludů oblaky

hnal z lidstva Svými zázraky.

Jen dvanáct prostých apoštolů

vzal Kristus pro Svou novou školu;

ta škola jest ta jediná,

jíž zmoudří lidstva rodina.

Ta škola, Církev neomylná,

hned dovodila, že jest silna,

že založil ji Kristus Bůh,

jí světlo dává Svatý Duch.

Nic nedovedla slova vzteklá,

jež v boj s ní vykročila z pekla;

nic nepůsobí její zbroj,

a marný všechen její boj.

Sám ďábel zbroj tu ostře brousil,

vtip filosofům do hlav trousil,

on krále pýchou zaslepil,

a v Církev Boží běsně bil.

On rozněcoval vášně těla,

by svatá ctnost se nezastkvěla;

on podporoval skutky zlých

a ctností nazval každý hřích.

Však marné jeho namáhání,

svět před Kristem své hlavy sklání;

běs soptí, zuří a řve lvem,

a laje pochopům svým všem.

O vizte filosofů davy,

jim osvítila milost hlavy;

i svrhli předsudků svých tíž

a za prapor si vzali kříž.

Kdo král a velmož, v krvi topí

své meče, šípy, dýky, kopí,

zve slepé židy, pohany,

by vyhubili křesťany.

Krev jejich darmo pijí supi,

dráp dravců už je chabý, tupý,

a zázračný jest všude zjev,

vždy nových věrců plodí krev.

Bůh útrapy Svých věrných zkrátil,

sám satan do pekel se vrátil;

a hle, hrad králů, nuznou chýž,

již zdobí Kristův svatý kříž.

I pohanské též četné pluky

jsou plny Kristu chvalozvuky;

a císař, Velký Konstantin,

vzal Církev v otcovský svůj klín.

I Julian, car, Kristu vzdorný,

když kopím bod byl dán mu morný,

pln hanby zvolat nucen byl:

„Tys Kriste, nad mnou zvítězil.“

Ten rozkvět Církve velkolepý

můž’ nevidět jen duchem slepý,

jenž uposlechl satana,

a odvrátil se od Pána.

Zas satan po zlém třístoletí

se hroznou zlobou přestal chvěti?

Ó ne, on příliš chytrý jest,

on vymyslil si novou lest.

On připravoval tajnou maltu,

a přičinil k ní krásu, smaltu;

z té vítězství snad vyzáří,

snad pomohou mu zednáři.

I vzrůstal jílek jedovatý,

jenž vplížil v hrady se a chaty,

to za pomoci odbojů

těch tmářů, pekla nástrojů.

Ti hýbať chtěli Církve křeslem,

a chvástali se třpytným heslem:

„Hoj, zmůže učených hlav vzdor

těch apoštolů prostých sbor!“

A vskutku lží a peněz síla

již provedla kus zlého díla;

vždyť mnohý chuďas odpadlík

již porozmnožil jejich šik.

V té zednářů a trubců práci,

se věrců počet Církvi ztrácí;

v těch řadách jejich stoupenců

je část tak zvaných učenců.

Jim dařívá se až, až mílo

to nelidské a hříšné dílo!

Zvlášť v nezkušené mládeži,

žold krvavý si vytěží.

Svým smělým slovem, hnusným pérem,

ctnost tutlávají v srdci sterém;

tak otupují dobrý mrav,

a pravdu rvou jim z mladých hlav.

Co škodí mistru nevěrcovi,

že neřestem žák jeho hoví?

Že nezdravou má mladou tvář,

že spílá se mu proletář?

Že na lid padá bída, hana,

věc zednářům je převítána;

ta mělká jejich učenost

jim vynášívá přece dost.

Proč oni by se namáhali?

Vždyť života čas jest jen malý;

v své ruce vezmou cizí škvár,

a pojištěn jest práce zdar.

Zdar snadné práce satan chystá

všem těm, jenž nechtí věřit v Krista;

že jiné v bahno povalí,

to zednářům zrak nekalí.

Když lid se bude vespol rváti,

ďas s nimi bude se mu smáti:

„Nám útěk se pak vydaří!“

tak rozumují zednáři.

Náš národ, lid, že bude v pasti,

v něm nepřítel že bude vlásti,

to mudrák, pohan, nevidí,

a za sebe se nestydí.

Dík Bohu, řada myslitelů

dlaň pozdvihuje vážně k čelu

a slyší věčný Boží hlas;

se věrně tulí k Církvi zas.

Oh, muži z Církve vylákaní,

již procitněte z tvrda spaní;

jen z dějin vážných berte zbroj,

a vítězně se skončí boj.

Je pravda, boj ten už je hrůzný,

v něm zhyne ten a onen různý;

ba veškerému národu

blud strojí strašnou nehodu.

Však Církev Boží nepomine,

vždyť nastanou zas doby jiné,

pak ona opět vyhojí

náš národ ve zlém odboji.

Zlý duch jí nikdy neodolá,

Pán Ježíš Svoje věrné svolá,

a v národě nám vzejde zas

té věčné pravdy blahý jas.

Proč před Ježíšem národové

vždy měli bludy ročně nové?

Jen Žid se modloslužby vzdal,

že od Boha svůj Zákon vzal.

Náš národ celé tisícletí

kříž spásy, jméno Boží světí;

ač malý, čím svůj hájí byt?

Je štítem Církve Páně kryt!

Má Boha Krista, hlavu v Římě,

on nedá vzíť si pravdy símě;

on v Církvi spasné setrvá,

a obhájí tak práva svá.