Zjevení Boží. (Ovoce víry a nevěry.)

Nedivte se řečníkovi,

jednu-li věc dvakrát poví,

šetřte jeho bolesti;

zármutek mu v staré hrudi

bez ustání valem budí

pusté v lidu neřesti.

Boží Syn a člověk spolu

s lidmi v tomto zemském dolu

třiatřicet roků dlel;

aby člověk v každém času

z Jeho díla, blaho, spásu

na zemi a v nebi měl.

Po tři léta kázal, učil,

za Svou pravdu, divem ručil,

dobře činil lidem všem;

Boží Beránek ten tichý

na kříži sňal naše hříchy,

s nebem spojil opět zem.

Korunu dal Svému dílu,

osvědčil Svou Božskou sílu,

třetího dne z hrobu vstal;

čtyřicet dnů apoštoly

osvěcoval pro úkoly,

jim v Své Církvi úřad dal.

Na Petru, té pevné skále,

Církev musí státi stále,

ustanovil Bůh a Pán;

proti Církvi vždy a všude

marně útočiti bude

běsná zloba pekel bran.

Zjevení nám zdokonalil,

v lidstvo plné světlo nalil,

z moci zlé je vykoupil;

s Olivetské krásné hory

žehnaje Svých věrných sbory,

k Otci Svému vystoupil.

Dvanáct mužů neučených,

lidskou vědou necvičených,

rozešlo se v národy;

zvěstovali Boha Krista,

v Němž je lidstvu spása jistá,

pramen pravé svobody.

Přemožen byl satan svůdce,

ctností, blaha, spásy škůdce,

zaleskla se pravdy zář;

v netušené jasné kráse

celá země zastkvěla se,

obnovena její tvář.

Ucpány jsou zdroje zlosti,

řinuly se proudy ctností,

radost v každé rodině;

zotročilá druhdy žena

manželem svým byla ctěna,

stala z ní se rekyně.

Lenoch stal se pracovitým,

manžel otcem svědomitým,

pravdomluvným stal se lhář;

druh svým druhům lásku jeví,

o zlé pomstě křesťan neví,

přímým stal se pletichář.

Odkud tato změna náhlá,

spokojenost všeobsáhlá?

Odkud u křesťanů mír?

Zjevení jej lidstvu dalo,

mocí Boží tak se stalo,

bezbožecký zahnán štír.

Vícekrát zas zloba vzteklá

vylézala z hlubin pekla,

porušila blaho zas;

zakouší té moci temné,

a z ní strasti nepříjemné,

i náš národ v tento čas.

Satan tropí hnusné reje,

mudráků ret jílek seje

v blahé Boží Zjevení;

mělkých mužů lichá věda,

skuhravý svůj řehot zvedá;

národ kazit nelení.

Větry dují ze všech slují,

nevěrecký koukol bují,

nese hříšné ovoce;

zapírá se pravda Boží,

rozmáhá se bídné hloží

v lidu víc rok po roce!

Výsledek to věru bledý

nekřesťanské smutné vědy,

také v našem národě.

Co dnes trudným okem zříme!

Už se ani nedivíme

hojné hříchů úrodě.

Mezi lidmi žádné lásky,

na čelích jen rmut a vrásky,

v útrobách jen žal a bol;

lež a smělý podvod hnusný,

pro věrce vzduch všude dusný,

vdychujeme kolem kol.

Loupeže a kruté vraždy

hlásá tisk nám na den každý,

šlechetný cit utlumen;

všude hádky, spory, zmatek,

surovosti hříšných matek,

kazí nám i noční sen.

Že se spousta děsné zkázy

do národa stále hází,

smutné zprávy hlásají;

hoši teprv máloletí,

ba i útlé školní děti

zločiny už páchají.

Požívavost nerozumná

pitka, hra a hudba šumná

mladých starých blahem jest;

rodičové co jim dali,

oni dětem promrhali,

vzali na se hřích a trest.

Národ-li se chudým stává,

cizákům-li statky dává,

to Vás pranic nebolí?

Pak se máte soudu báti,

lidumilem sebe zváti

nikdo z Vás ať nevolí!

Kam se díváš, uzříš hada,

odevšad ti hrozí zrada,

posměch, msta a drzý vzdor.

Dobře znáte zvučným retem

roznášeti celým světem

nepravosti děsný mor.

Mnoho zla již v národ vneslo

nerozumné špatné heslo:

„Ničme víry, lásky květ;

jen se čiňme, jen se tužme,

nekřesťanským vůdcům služme,

pohanským zas bude svět!“

Kdo lid dobrý nazpět vede

v pohanské ty věky šedé,

množí smutných postav šik;

co vše v rozum zdravý svítí;

šlechetné co srdce cítí,

nezří zpupný zpátečník.

Kterak se Vám, nevěrcové,

líbí setba doby nové,

a ten Vaší vědy plod?

Ze zraků-li stům již hlídá

duševní a hmotná bída,

všechno to snad Vám je vhod?

I Vám přijde těžká doba,

Vámi setá běsná zloba,

zalehne Vám zrak i sluch;

chcete-li zlé časy zkrátit,

k Zjevení se dlužno vrátit,

na milost Vás přijme Bůh!