Zjevení Boží. (Zde Kristus, tam Belial.)

Z mudráků každý má vlastní svou cestu,

která prý vede též k rajskému městu;

s pravdou ta hlučná řeč nesouhlasí,

touhu v nás po blahu neuhasí.

„Dvě jen jsou cesty,“ Syn Boží nám praví,

jednu On zbudoval, druhou sok dravý;

na oné chystá se blaživá slast,

na této přijde všem hlodavá strast.

Pravá ta cesta je příkrá a úzká,

levá je na pohled hladká, však kluzká;

svobodně voliti dáno je všem,

dokud je živí ta vezdejší zem.

Kdo má zrak rozumu jasný a zdravý,

vybere sobě vždy jenom směr pravý;

levou-li zvolí si povaha mdlá,

pozná, že volba ta věru je zlá.

Mnohým však rozmysl otázka mate:

„Není-li cestičky prostřední zlaté?“

Těm, jenž se prostředkem pohybují,

nejisté konce se přislibují.

Po týdny, po léta ten a ta neví,

má-li směr voliti pravý či levý;

blažen, kdo ku pravdě nakloní sluch,

toho jen zachrání smilovný Bůh.

Těmto všem upřímnou radou být mohu:

vroucně se modlete k věčnému Bohu;

vězte, že právě Vás přenejvětší

den co den oblétá nebezpečí.

Vida Vás satan, už nadějně jásá,

soudruhům radost svou v říši své hlásá;

zkoumejte souchodců chorobný ruch,

uvěřte slovům, jež pronesl Bůh:

„Nejsi ty teplý a nejsi ty chladný,

odporně vlažný jsi, chybný a vadný;

zbaběle nevolíš ve ctnostech růst,

proto já vyvrhnout musím tě z úst!“

Co pak má Belial s Ježíšem Kristem?

Nechceš-li žíti v tom přístavu jistém?

Spasitel do Církve k Sobě tě zve,

smilovně přijme tě v náručí Své!