Zjevení Jupiterovo.

Osvěcená hlava ve vsi malé, ve chýžce nizounké

Někdy že jest ukryta, zkušenost mi dokázala často. –

Chtě v krásných krajinách se projíti vlasti velebné,

Přijdu ve Němcoloves; tu slyším hrozné jekotání

Z jedné chýžky. I šel jsem blíže, a – jen si považte!

Byltě to pramudřec, ký strašlivo tak si počínal

Nad ubohými tu žáky; on otvíral jako vrátně

Ústa – slova proudem z chřtánu spěněného mu prudko

Kypěla ven – zuby drnčely – nos se mu pískaje hýbal –

Pot se valil potokem – vlas vzhůru se pnul do ježka –

Strašno se dívati naň! – Nu – pravím sám k sobě potajmo:

Jak veliký toto muž! – Kdyby své přiřezal uši tento,

A v široké čelo své rohy dal vrýpnouti volovské:

Jistě by svět myslil, Jupiter že na zem se s nebeska

Spustil v podstatě zas, jako někdy jarého buvolce,

By Európu nosil? – eh! jej Európa by nesla!