Zjevení na bojišti.

Již přepych, nouze, bezpráví i ctnost,

boj dokonaly o tu bídnou kost

a nad bojiště hrůzou přemnohou,

ran stopy na rukou i na nohou

a v zářném zraku velké zděšení,

jak světlý stín se kmitá zjevení

a soucitně skráň otrněnou sklání

k té krví lidskou zatopené pláni.

Hle, ruka drahokamy zdobená

až dosud lakotivě sevřena;

však zjevení jen kyne z podálí

a z ruky zlatý kov se kutálí.

„Nač po smrti jak nenasytné kleště

ten peníz ochuzených svíráš ještě?“

Dál ruku pošplíchanou červení

a v ní zbraň ostrou zočí zjevení

a jenom dechne na zbrocenou pěst,

krev postydlá s ní mizí naručest.

„Tys pro zlato se bila z přinucení;

nač v ruku vražnou ssedlá krev tě mění?“

Dál zase k hrudi chladné zlehounka

je přichýlena ruka bělounká,

jež s blahým požehnáním pokoje

chléb živý přinášela do boje;

k ní zjevení se láskyplně schýlí

a horoucně ji políbiti pílí.

A vposled z louže krve na poli

ční ruka posázená mozoly,

v niž vojín bezděky a naschvál pán

až do set vťali přebolestných ran.

„Ó, ruko bohatýra – dělníka –“

A zjevení se v řeči zajíká

a přitiská tu ruku k hrudi svojí

a slzy útrpné mu v očích stojí.