Zjevení.

Nic oděné šílenstvím rozsněných nocí,

o Galatheo mé vášnivé touhy,

o jediná, jež existuješ jen ve mně:

„My zlaté budeme spolu napínat struny

na lásky varytu zpěvném, na vlnách touhy

se kolébajíce v dálku, nechávajíce

své splývat navzájem duše,

a vteřinám, prchajícím do tůní Šíra,

my rozkoše urveme nachové květy

a v závratných objetí propasti bezdné

se budeme blouzniví vrhat,

by v hlubinách exaltované lásky

pod únavy omamujícím křídlem

jsme splynuli dřímotou blažené mdloby

v aeonech Věčna!“

To chtěl bych Ti říci Démone vábný,

když jsem Tě vylákal z hlubiny němé

a plné neuvolněných vzdechů –

z mé smutné a toužící duše;

však Ty mi vždy zmizíš, přelude nadzemsky svůdný,

kdes v šerého tajemství zamlklých vodách

a hrozná prázdnota vrací mi pouze

mých vlastních myšlének echo – – –