ZJEVENÍ

O sladkém zjevení sním nad vodami,

zjevení bílého těla,

jež zkvetlo jasem oblaků;

o bílé Afroditě na horách Idy,

jež přišla

s rukama vztaženýma

a s medoplavou, usměvavou hlavou.

A její růžové tělo

pružné a žhoucí a sladké,

mezi modří vod a nebe

rostlo jak květina zázračná

pod stromy granátovými.

Ó blahoslavím soumraky, v nichž bílá těla svítí,

ó blahoslavím lampy ložnic, jež zří krásu gest,

těch nejněžnějších gest, jež mohou člověka oblažiti,

úsměvů nejsladších, jež kdy mohou na rtech zkvést.

I pastýře blahoslavím, již třikráte šťastnými zraky svými,

u azurných vod jezer i u horských pramenů

bohyni nahou zřeli jak rosnými závoji mlh, nejsladší krásu halícími,

když zašli od stád přítulných v samoty omšelých kamenů.

Neb tehdy byl čas zjevení jejího. A bílými oblaky

bohové sami s úsměvem plným dobroty a božského štěstí zřeli.

A lidé na zemi chvěli se sladkými rozpaky

a bílou krásou těl líbezných žen se opíjeli.