Zjevení.

Kráčeje po hrobech,

Sám s sebou rozjímal jsem.

Již slunce zhasínalo

Za horou zelenou.

Tu v šerém se vznášela oblaku večerním –

Ztuhnutí krve mně to vyzradilo –

Smrť mimo mne.

„Proč tak pospícháš? Poznal jsem tě. Stůj!

Ohlédniž se! Viz, hubitelko, zde!

Kamkoli oko patří,

Jen pahrbkové smutní

Nic, nežli znaky zetlení

A jak jsi řádila s jinými,

Tak i s rodinou mou, s přátelstvem mým!

Ó kdo tě zloupil z nejvzácnějšího,

Co tvory mají – ze soucitu?

Ó ty’s chladnější ledu,

Jsi citu prázdna, vraždy chtivá smrti!“

Zbarvil se šerý oblak nachově,

Skanula rosa, jako rosa slzná,

A hlas se ozval jemný, líbezný:

„„Vyplač se! Hoře tvé je veliké.

A teď se na mne podívej!

Jsemť já z těch vzteklic, kterých ty mně spíláš?““

Oblak se rozpolil,

A lepou tvář jsem spatřil, sníh a růži,

Jak měsíc v květnu, třpytilo se oko,

Úsměv pohrával povážnýma rtoma,

Svěží, co mladé listí, byly údy,

Souměrné, stříbrostkvělé –

V ramenou zjevu robě leželo.

„Ty’s zase vraždila? Tak útlý tvor?

Jsi přece ukrutná. Pryč ode mne!

Nech být mě o samotě!“

„„Neodvracuj

Se s takou nelibostí ode mne!

Vždyť milostivý otec veškerenstva,

Jak tebe, stvořil mne, jen k úkolu

Jinému, než ty myslíš v trudu svém.

Já nevraždím, nehubím. Přirozeným

Podléhá tělo lidské zákonům,

A hodina když přišla – nebyla-li

Čím přispíšena nepřirozeně –

Pak rozpadá se tělo samo sebou:

Já žádného v tom nemám účastenství.

Já stvořena jsem, abych při posledním,

V kterémžto člověk uváz, zápase

Přispěla ku skonávajícímu,

Ho mrakotou svou zahalovala.

By sladce zpitomělý méně trpěl,

A jeho převlíknuvši v tělo nové,

O mnoho krásnější, než zemské jest,

Ho donesla do vlasti hvězdnaté.

I toto robě v jarním oděvu

Nového žití nesu odtud – tam.

Jak klidně dřímá a jak blaze sní!

Již povinnosť mě upomíná. S Bohem!

Až vyprší tvá lhůta, zavítám

I k tobě, bych ti podala ruku k pouti.““

Tím šerý oblak vzhůru vznesl se.

Já dlouho za ním hleděl, až mi zmizel.

A s ním i bol můj mizel zponenáhla,

Jak výzev květový se tratívá.

Jen jednou ještě vzdechla si má prsa:

„Proč žádného shledání bez skonání!“