Zkamenělá matka.

U lesa černého

chudá matka stála,

smutně, žalostivě

v lesy naříkala.

„Lese, černý lese,

kde je dcera moje?”

„„Šla za mladým hochem

do litého boje.

V chladu z mého mechu,

trhala barvínek,

bujný to barvínek

na zelený vínek.

Ne na jeden vínek,

na tři ho splítala,

hochu, sobě, vranci

po věnečku dala.

Nemohu ti říci,

kde je tvoje dcera,

ptej se za horami

modrého jezera.““

Odkvapila matka –

u jezera stála,

smutně, žalostivě

vodě naříkala:

„Vodo, modrá vodo,

kdeže moje dcera,

pověz, modrá vodo,

vodičko jezera.”

„„Nevím, kde tvá dcera,

nevím, kam se dala,

já se modrým okem

do slunce dívala.

Ale těžkou loďku

vedla má pravice,

vraník v ní a junák,

junák i děvčice.

Děvče, hoch i vraník

každý měl po vínku,

po zeleném vínku

z bujného barvínku.

Takový barvínek

les, můj bratr, rodí,

tam z mé modré vody

ranní rosa chodí.

Nemohu však říci,

kam se cestou dala,

ptej se, snad ti poví

vysoká ta skála.““

Ke skále šla máti,

u paty jí stála,

smutně, žalostivě

k skále naříkala:

„Skálo, šedá skálo,

kde má dcera, kdeže?” –

Tam na širé pláni

kalina ji střeže.

Střeže nejen dceru,

ale i mladíka –

ne-jenom mladíka,

ale i koníka.““

Na pláň vyšla máti,

u kaliny stála,

smutně, žalostivě

keři naříkala:

Pod keřem kaliny

růvek nasypaný,

a na růvku vínek

z barvínku je daný. –

„Proč jsem život dala,

milá dcero, tobě,

aby hoch utrápil,

utrápil nás obě.

Kdybych mohla spáti,

jako to kamení,

abych necítila

pro tebe trápení.

Abych necítila,

co jsem jindy měla,

ó bodejž bych se raděj’

byla zkameněla. –“

Než to promluvila,

jako socha byla,

s spjatýma rukama

matka zkamenila.

Nad plání když měsíc

večer vycházívá,

postojí a chvíli

na kámen se dívá.

A kalina květe,

na růvek se kloní,

a ta rosa její

o kameny zvoní.