ZKAŽENÁ DOBA

V květu mládí bouř mne sklála mnohá.

Vše jsem ztratil. V srdci jen jsem nes’

víru v boha. Nemít víry v boha,

pane bože, kde bych už byl dnes.

Víru chráním si jak světlo očí,

věrným synem svaté církve jsem,

ačkoliv též věřím, že se točí

a že kulatá je naše zem.

Teď však lidstvo příliš zkaženo je,

nepůjde-li brzy do sebe,

potom více nežli pochybno je,

že z nás někdo přijde do nebe.

Andělem se stát věc není snadná,

těžká pro pohlaví obojí:

nemůže být andělem z žen žádná,

z mužů žádný o to nestojí.

Také Karel Pelant z Ameriky

divné zanáší k nám učení,

k bezkonfessi svádí katolíky,

navádí je k mrtvol pálení.

Neschvaluje církev katolická,

když se mrtvý ohněm pohřbívá;

ona, pokud sahá paměť lidská,

spalovala jenom za živa.

Teď však – pomyslím-li, hrozně je mi –

volní myslitelé zarytí,

nežli dát se zahrabati v zemi,

radč prý vůbec nechtí zemříti.

K čemu by však vedla negace ta,

každý domyslí si dojista:

Ke strašnému přelidnění světa.

Už teď je dost nouze o místa!