ZKAZKA PRACHATICKÁ.

V prachatické pláni

zřícenina šedá,

na omšenou hlavu

havěť mlh jí sedá;

sedá, neuniká,

sedá, nedělí se,

v sivý rubáš halí

zbytek stěny lysé.

Neveliká stěna,

zbytek hradu Husi,

však kdo na vrch stoupá,

v ňadrech ho to dusí;

šlehá mu to z oka,

v čelo ho to mrazí,

smutně hlavu skloní,

v tůně hvozdů vchází.

Vyplašený krahuj

z rozvalin se vznáší,

s hlinou drobný písek

s křídel se mu práší;

polekaný hřivňák

jinam letí plaše...

Skrýš to bohatýrská

z Husi Mikuláše.

Pan Mikuláš z Husi

zle se v hradě troudí,

ze slz jeho hněvů

Blanice se proudí;

vzdechy jeho zloby

se skal sosny sráží,

blesky mečem třímá

v svalovité paži.

Jinému kdys v Praze

odzvonili hrany,

pan Mikuláš tajně

ujel pohněvaný;

roztoužil se kruto

na ty pražské škůdce,

nevhod mu i Žižka,

Táboritů vůdce.

Děl: „I ten mě zklamal,

věřil lsti a svodu,

mezi panáky šel

do radnice k hodu;

smlouval se a smlouval,

až ho lapli hbitě,

jak číhaři orla

v lživých slibů sítě!”

Pan Mikuláš hněviv

ujel v rodné strany,

kletby metal v radu,

konšely i pány;

v pohněvu a vzdoru,

Praze mečem hrozí:

„Škoda! Kéž mám s sebou

houfnice a vozy!”

Na tvrz osamělou

těžké srdce nese,

po komnatách chodí,

že se hrádek třese;

i to denní světlo

odporno mu bývá,

vzdorně Mikuláš se

do temnice skrývá.

Líp-li mu tam? – Není!

Marna všecka těcha,

z temnice v ráz hlouběj

v tajné chodby spěchá,

vousy růst nechává,

meč nedává z ruky,

hrozí, vzdychá, sténá

z pohněvu i muky.

Nepije a nejí,

pás nedává s boků – –

Posavad tak chodí

přes čtyři sta roků;

věže tvrze spadly,

stěny v dol se kácí,

pan Mikuláš ve dne

v sklepeních se ztrácí.

Za noci však hněviv

do skal lesa chvátá,

kde spí rozemleta

slávy „Stezka zlatá”;

rozhlíží se kolem,

na jih mečem hrozí:

„Škoda, že zde nemám

houfnice a vozy!”

Kletbu v zrádu metá

v žárném srdce zdmutí,

do skal tluče: „Vzdore,

měj se k procitnutí!”

Tluk v ohlasu sterém

hromem v horách zlotí,

sosny v půli láme,

skály dolů hrotí.

Cizí řeč kdy slyší,

prsa rukou stiská,

hlavou do skal buší,

v nebe zrakem blýská;

tepna jeho čela

zalívá se krví,

mračna plná bouře

posunují brvy...

A tak každé noci

u své tvrze stojí,

hněviv kšticí třese,

těžkou duní brojí;

když si požaluje,

v bouřku slova splynou,

a jak vichor letí

vzdechy úžlabinou.

V soumraku když mlhy

chorovody vedou,

postať zřít blíž Husi

Mikuláše šedou;

z rána pak když slunce

dálné kraje zdraví,

červánek se leskne

kolem jeho hlavy.

Leč když slunce z rána

v bílý den se nítí,

ztrácí se a v „Husi”

slyšet kroky zníti,

slova rozléhat se,

jak když někdo hrozí:

„Škoda! Kde jsou moje

houfnice a vozy?!”