Zklamání.

Tvé lásky palác v ňadrech z žuly

byl z měkkých srdcí budován,

ven zvalas mě jen sobě k vůli,

a já, já šel, zlou mocí hnán.

Vstříc přišla’s mi jak báje kněžna,

a sladce zkvétal lichot tvůj,

jež uvila jsi v slova něžná:

„Být šťasten-li chceš, následuj!“

A šel jsem blah a bez rozvahy,

tvým zjevem omámen a zpit,

ten očí jas a požár vlahý

mi v cestu vrhal štěstí svit.

Věk za tebou jsem kráčel dlouhý

a probloudil tvých záhad les,

bych splněním své žhavé touhy

moh’ v palác ten – a do nebes.

Tvé vnady – růží prudká vůně –

mě omámily – viz můj zjev –

má snivá duše lká a stůně

a v šlépějích mých stojí krev.

Až k paláci mně jít jsi přála,

pak královsky jsi řekla dost –

Tvá v komnatách se vášeň smála,

má u bran lkala zoufalost.