Zkouška pastuškova.

Ej ty, Janko, švarný Janko, Janíčko,

do chmar Tatry sedá bílé sluníčko,

rosou jásá ratolest:

v pěsť valašku, Janko, v pěst –

na obnocku vypraviť se čas už jest!

Pase šuhaj bílé stádo na stráni,

ústa zpěvníček jsou v drobném vydání:

jaj, a v malé fujaře

skryto vše, co na jaře

kvete, voní, zvoní, jásá v rozmaře!

Slyš ty zvonky ovec, nářek zpěvanky!

Tajná kouzla čteš z té Tater čítanky:

jinak voní dúšky květ,

jinak zříť se rosu chvět

i ten zvučný jarčok zdá se rozumět.

Ze sna cvrliká hned Tatry ladná ptač,

sosny šuškají si zkázek na dostač;

jinak hledí brala s hor,

zpěvná plesa trnou skor

a sám Parom zdržel chmurný rozhovor.

Hojže, jaký náhle přeťal píseň ston?

Vlčko! vlčko! – Ha, ten poplach, blekot, shon!

Ovečku již chvátí drak –

šuhajíčku, prchni zpak:

vlčko, můj Janíčko, hle jak divý mrak!

„Hoja, prchnouť?“ – Už valašku šuhaj zdvih,

roztočil ji ruče, napřáhl a švih:

zavyl burý zbojník, kles,

a juž Bodroš kořisť nes –

vděčně malý Janík zíral do nebes...

Potom složil mrtvou berušku si v plec

a s jitřenkou kráčel za ním krdělec;

věrný Bodroš po boku

kožich vlekl v poskoku –

ej, což bača vítá chlapce v domčoku:

„Ver jsi, Janko, šuhaj; bíť i zpívať víš:

valáškem už, Janko, buď jak zasloužíš!“ –

Hajdom! skoč si, Janko náš! –

Ohník složen před salaš:

„Ej, kdes, bačo?“ – „„Nuž, tu dačo – na rováš!““