Zlá příčina

Smutíš v šeře,

plešatý Ďumbieře,

pročže smutíš?

Čelo se ti mračí,

co ti nitrem kvačí,

cože kutíš?

Zřel jsem já tě:

v rozpuštěném zlatě

byla hlava,

či ji rvali v noci

hromovi otroci

do krvava?

Či houf supů

děsně na potupu,

bačo šedý,

rve srdce neklidné,

že vadne a stydne

v sivé ledy?

„Ba ne, brate!

svornosti nemáte,

v té jste planí;

jí kdy byste svitli,

pryč by sněhy lítly

z těch mých skrání.“ –