ZLATÁ BABIČKA.

Ta naše stará babička

jen od pohádek mladne,

ta zabzučí jak včelička

a řeč jí na rtech sladne.

Až po krk v kožich zapiata,

jde ke kamnům a sedne,

a hned má všecko ze zlata,

jak na sluníčku ve dne.

Hrad na vrch zlatý postaví,

v něj princezny a prince,

šat zlatý dá jim, z hedbáví,

a v truhly zlaté mince.

Pan král má zlatou korunu,

má v očích mnoho spaní,

spí v ložnici i na trůnu

a nemá rád svou paní.

Kol trůnu švarní panici,

ti od zlata se lesknou,

král zvedá k nebi pravici,

má dlouhou chvíli, tesknou.

A jedou na hon, do lesa,

kde zlatý ptáček bydlí,

kam lítne, má svá nebesa,

kam sedne, zlatou židli.

A jedou z lesa na louku,

kde zlatá včelka bzučí,

tam kvítky v zlatém klobouku,

kde vdýchnou, vůně pučí.

A jedou dál až po skály,

kde zlatý pramen prýští,

kde dívkám zlaté pokály

se bílou rosou blýští.

Pak les je velká komnata,

král vystrojí dvě svatby,

a ptáci, včelky ze zlata

tam hrajou nové skladby.

A když ta hudba zahrála,

král pozval na sto dětí,

nás babička však pozvala:

„Jen pojďte, zlaté smetí.“

Ty naše milá babičko,

bůh živ tě mnohá léta,

až pozlatíš, jak sluníčko,

nám všecky krásy světa!