Zlatá Koruna. (I.)

Zas oživeny vzdušné síně řádu,

zapadlé stěny svižným kouzla vzmachem

se z rumů opět hrdě pozvedají;

v zahradách planou tmavé růže nachem

jak v Hesperidek čarovábném sadu

a pod arkádou v šeříkovém háji

zas vodomety sladce šepotají.

Kláštera dlouhé, smutné korridóry

se chvatných kroků ozývají echem,

to mnichů bledých rozptýlené sbory

cel opouštějí úkryt zasmušilý

a v oratoř se ubírají spěchem,

kam v nenadálé strastiplné chvíli

je svolal opat v bohabojnou radu,

Rugerus, opat velmocného řádu.

Již shromážděni v oratoři mniši –;

síň rozlehlá to – v nebetyčné výši

gotických kleneb obloukové křivky

se v arabeskách smělých protínají.

Příkrovem černým ověšena stěna

v znamení smutku – pod clonou se tají

malebná půda zlaté podezdívky

mosaikou pestrou zevšad ozdobena.

U vchodu mistra dlátem vytesána,

kropenka v stínu pilířů se bělá,

jak bájná ona škeble stříbroskvělá

perletí tmavou, blankytavou tkaná,

v níž svůdné rysy Venušina těla

se kdysi z mořské pěny vynořily.

Zázračná schránka – kdykoliv se schýlí

zrak ku hladině vody posvěcené,

vždy luzné zjevy míhají se na dně,

z vln obráží se malby drahocenné,

jež po stropě tu seskupeny ladně;

biblických postav roje pestré, švarné

i bledých světic líce lepotvárné,

nebeských slastí jasem oslněné. –

Dnes tváře tu jen zříti skaboněné

německých mnichů na kolenou dlících,

dnes modliteb jen tiché, teskné šumy

ševelí klenbou, na otylých lících

se obráží děs hrůzy neskonalé.

Hluboké vzdechy teskných mnichů tlumí

chorály temné, varhan zvuky duté,

jež s kůru znějí k větší boha chvále.

Jen žalost kolem... Tu se otevřely

dubové dvéře, stříbra zdobou kuté,

vedoucí z pyšné opatovy cely

a jimi vešel, oděn lesklou zbrojí,

Rugerus opat. – Krunýř šupinatý

opínal plece, obrovité údy,

pravice jeho pádná, svalovitá,

již zdobil jindy prsten safírový,

bojovnou nyní rukavicí kryta,

svírala pevně v trapném nepokoji

vášnivým stiskem jilec meče zlatý.

Obličej dlouhý, vína nachem rudý

či hněvu žárem, vizír ocelový

pokrýval zpola; chochol kropenatý

z ptačího peří na přilbě se houpal,

jež posvěcené skráně opatovy

na místě mitry dneska pokrývala;

ku baldachýnu pevným krokem stoupal

a used’ na trůn po oltáře boku,

kde v svitu hromnic vystavena plála

velebná svátost v drahokamů jasu.

Povstali mniši v úctyplném žasu

a jiskra v každém zableskla se oku,

když opat v tato promluvil k nim slova:

„Buď pokoj s vámi, v Kristu shromáždění!

jak rád bych k vám dnes volati chtěl znova

křesťanské toto, zbožné pozdravení,

jež v sobě tolik sladké těchy chová;

však sebe sladší slova konejšivá

nepokoj vnitřní nadarmo by kryla,

jež nitro naše právě rozechvívá.

Hodina smutku hrozná udeřila.

Táborských pluků roje nesčíslné

od Budějovic chvatem k nám se blíží,

za nimi bílou silnicí se plíží

vozové hradby řady hrůzyplné,

jak bájných zmoků chvosty šupinaté...

Však nechať stoupá k svěcenému valu

kacířů plémě v pekla výheň klaté,

o hradby naše, jak o Petra skálu,

pacholků českých lebka vzdorovitá

na věky jedním rozbije se rázem!

Nuž dolů tedy s tmavou roucha žíní,

pryč s hnědou kapí, směšným škapulířem,

ty růženečky babské, klokočové,

vysuňte z dlaní, odhoďte je rázem!

a střevíce ty lehké sandálové

vyzujte, škorní odějte se tvrdou;

brněním hruď si obemkněte hrdou,

ať buší zase chladným pod krunýřem

německá srdce, chrabrá, bojechtivá!

Až rozpoutá se boje vřava divá,

pavézou vaší, nedobytným hradem,

znamení kříže budiž vítězící!

Ten symból jaré, neoblomné síly,

jež rozpínala v každé strastné chvíli

nad otců našich bohabojným řádem

vždy orlí křídlo hrdě šelestící!

Ten symból oné neskonalé moci,

jež bratrům našim dálné na Půlnoci

k vítězným bojům posvětila meče,

jež zpupné rámě zrádných Polabanů

uprostřed divé, vražedlné seče

zázračným prstem náhle ochromila

a navždy zamkla zlolajná ta ústa,

co v neslýchanou Hospodina hanu

bezmála touže řečí hovořila,

jak Husitů ta rota bohopustá!“

Domluvil opat, v prudkém ruky hnutí

vytrhl z pochvy čepel blankytavý,

kde vyleptány v ocelové rmuti

výjevy z lovů, z válek divé vřavy.

Na oltář opat položil meč pádný

a šeptal nad ním slova požehnání,

co zatím kolem v mnichů šumném sboru

se ozývalo hlasné proklínání,

jež časem jenom přerval povzdech zrádný,

když temným basem s vysokého chóru

varhany „dies irae“ zazvučely.