Zlatá Koruna. (II.)

V sesuté z pola arkýřové vížce,

podřimující na nejzazším vale

jak hnízdo ptačí na zvětralé skále,

komůrky tiché sklepení se tají.

Kotouče prachu sivé pokrývají

tabulky oken, nízké, pětihranné,

olova šedým rámcem lemované

a po visuté, rezovaté mřížce

síť vzdušnou spřádá pavučina tenká.

Klidno tu, milo, jako v lesní chýžce,

jíž hybká haluz staré borovice

přítulným prstem kývá do okénka.

Hluboké ticho, v šumném refektáři

již dávno všecky pouhasly svíce

a mniši v celách tvrdým spánkem spali.

Jen pod vížkou zde v matné luny záři

chvilkami po zdi plaché, vzdušné zjevy

snuly se, nikly v paprskové čeři

pod starých olší plazivými dřevy;

podvoje těžkých, okovaných dveří

čas ob čas jako ze sna zaskřípaly,

kdykoliv jimi jak stín mihotavý

postava vklouzla v prostor věže tmavý.

Již hostů nočních četa zasmušilá

komůrku věžní z ticha naplnila.

To mniši byli – roucho řádu hnědé

splývalo s beder, hlavu kápě kryla;

jich líce temným oblévalo svitem

jen lampy věčné světlo sinobledé,

planoucí v stropě clonou prachu krytém.

V lavicích, jež ze chrámu vyhostěny

od časů dávných zde již práchnivěly,

nábožní bratří v rozjímání dleli.

Pod nebesami ve výklenku stěny

vysoké křeslo... na něm zadumaný

mnich mladý seděl, lepé tělo skrýval

řeholní hábit hrubou žíní tkaný;

vlas zlatoplavý, jemně kadeřavý

z pod hnědé kápě bujnou vlnou splýval;

zrak ohněm háral pod klenutým čelem

a líce, mládí obemžené pelem,

vždy živým nachem do ruměna vzplály,

kdykoli lampy zákmit plápolavý

mu gloriolu zažeh’ kolem hlavy.

Michael bratr – apoštolem zvaly

jej tajemné ty českých mnichů sbory,

jež shromáždila teplou pod perutí

zde půlnoc snivá věže pod klenutí.

Ostrůvek tichý na německém moři

tu divým bouřím zoufanlivé vzdory

od dávna klade; darmo olizují

ječící vlny jeho boky skalné

jazykem tygřím, darmo proudy valné

divoké zášti o něj usilují;

ta osamělá vížka arkýřová

zde v půlnoc každou vzácné hosty chová

pod střechou svou jak bědný žebrák skromnou:

českého ducha sílu neoblomnou.

Příchozích pozdních kroky dávno stichly

a branky dvéře naposled si vzdychly;

na křesle jinoch, z dumavého snění

se probrav, takto mluvil k shromáždění:

„Den spásy vzchází, svitá, bratři, svitá!

již v nebesklonu v zlatých růží rdění,

zas čárná hvězda východní se kmitá,

k níž tíhlo kdys ve zbožném zanícení

za děckem v jeslích magů pokolení.

Žeravým bleskem od pólu v pól šlehá

nebeské zoře zákmit žhavorudý;

májovým dechem zase ovlňuje

ten český kraj náš zubožený, chudý

prorockých retů tajůplná něha,

jež v dějin šeru nad Jordánu prahem

sálala z Jana poustevnické sluje

a novokřtěnce ovívala blahem,

skrývajíc ve svém požehnaném klíně

horčičné símě věčné lidstva spásy.

Jásejte, bratři! – Teskné vaše zraky

oslní vidmo nevídané krásy,

až netušené náhle ve hodině

se Kristus zjeví opět nad oblaky

a v bouře jeku sestoupí k nám s hůry

v nebeské slávy hrdém majestátě,

s korunou zlatou, v šarlatovém šatě,

obklopen všemi andělskými kůry.

Již duhy jasem zvolna k nám se sklání

tisícileté říše požehnání.

Na horách Kristus velké hody strojí

svým věrným milým. – Jižtě odčiněna

minulých věků křivda tisícerá,

jež darmo v lítém divých vášní boji

již od století volá na nebesa

o pomstu, o krev k Hospodinu vzhůru.

Již roztrhána rouška smutku šerá,

jež lidstvu kryla víčka rozesněná;

koruna z trnů do prachu již klesá –

již střásl člověk hrůznou s beder chmuru,

jež dusila jej upírovým retem.

Zas víří šumně široširým světem

zázračná ona tajůplná hesla,

jež lidstvu v prvním jeho procitání

sudička darem do kolébky vnesla:

„Jsme bratři všickni, svobodni a volni,

Bůh, který šatí i to ptáče polní,

i chudobku tu v zasněžené pláni,

k nám ke všem stejně starou hlavu sklání.

Jsme bratři v Kristu – rovni sobě všici,

nám země krásná stejně v léno dána,

nám slovem božím žádným předepsána

hráz, která navždy dělit by nás měla

před Hospodina spravedlivou lící

prvenstvím rodu, pýchou zemských statků,

jež plíseň kazí, hnusný mol jen sžírá.

Již uzdravila skalopevná víra,

nám srdce, co tak dlouho krvácela;

již růže nachem žhavorudým plane,

ovoce lásky boží svrchované,

jež v dřevu kříže zrálo na Golgatě.

Červánky hoří... jejich ve šarlatě

si staví chuďas míruplnou chatku

ve stínu smokvy, z povrchu již země

zmizelo rabů přenešťastné plémě:

ni pán ni sluha! všecko vyrovnáno,

úroků, berní krvelačná tíha

nebude dusit lidstva pokolení – –

Již rozbřeskuje v zlaté zoře rdění

nevinny rajské slastiplné ráno,

paprsek jeho, který v lásku něhu

kolébal druhdy Adama a Evu

milostí žhavou, prostou jařma všeho,

již blyská v ňader jarobujných sněhu

a kyprou ženu, růžolící děvu

zve k lásky hodům, muže do objetí.

Tak velká hojnost srdce lidu tvého,

ó duchu svatý, dneska naplnila,

že lidstvo zase letnice své světí

a se rtů každých burácí a hřímá

jazyků Tvojich apoštolská síla!

Z daleka sem až v pošumavské bory

k nám spějí božích bojovníků sbory,

v korouhvích jejich spása naše dřímá.

Saň zhubit přišly, saň nestvůrnou, lítou,

v kláštera toho chmurných kobách skrytou,

jež od staletí vlahou krev již ssaje

ze země této čarovného kraje,

německých mnichů retem nenasytným.

Táborských polnic ve třeskutém zvuku,

v palcátů hvizdu, v divém bubnů tluku,

k nám tatáž hesla nesmrtelná hřmějí,

jež zrodila se v komůrky té stínu

a víry naší talismanem byla.

Hodina naše také udeřila –

však srdce naše radostí se chvějí.

Nuž bratří, bratrům podejme již ruku

z klášterních valů macešina klínu,

z Přemysla Němce zrádných monastýrů,

kde cizáků jen hnusná láj se rodí

a roje švarných písma bohatýrů

plamenným mečem v ráj nás doprovodí!“

Dozněla klenbou Michalova slova,

radostným šumem, hromnou bouří chvály

se rozzvučela jizba arkýřová.

Sestoupil jinoch s vysokého křesla,

jej hlučným vírem davy obepjaly

a jará páže švarných českých mnichů

jej shromážděním jásajícím nesla.

Tak mnohá ruka dotekla se v tichu,

potají roucha prorokova lemu,

v domnění blahém, v sladké tuchy klamu,

že sálá z nich táž bohorovná síla,

jež v Galileji ženu uzdravila.

Michael kynul – zmlklo shromáždění.

Odhrnul vetchou, růží tkanou clonu

a vyňal bibli; v lehkém ruky chvění

odepjal zlatou, starodávnou sponu

a vztyčil zdobnou pergaménu blánu

nad kadeřavou hlavou lepokrásnou:

„Zde naposledy vizte knihu spasnou,

jež Mojžíšovým pramenem nám byla

na poušti siré, mannou našich stanů,

jež ohnivým nám sloupem posvítila

na cestu k smavým luhům Kanaanu. –

Ji vrhám v propasť – noci ve klín stmělý,

neb nepotřebna nám již její slova,

jež na věky se písmem zlatým vryla

v učených božích ňadra bohumilá!“

Tabulky oken teskně zařinčely

červivým rámem; v listů šelestění

obrovská kniha tiše k zemi padla,

kde plížila se mrtvém po kamení

v úpatí věže ostružina svadlá.