Zlatá Koruna. (III.)

Krvavé jitro rozbřesklo se náhle

Blanského lesa nade šumným svahem;

ve starých vrbách nad Vltavy prahem

popěvky ptačí, zasmušilé, táhlé

se ozývaly po krajině snící –

v ševelu květů, teskných předtuch plna,

šplounala v rouně pomněnkovém vlna.

„Koruny Zlaté“ pod pyšnými valy

se rozložili boží bojovníci,

prapory rudé, v bitvách vítězící,

kalicha tmavým protkávané znakem,

vesele modrým vzduchem třepetaly

nad těžkých vozů zkázonosným mrakem.

Na hradeb štítu v pestrobarvé kupě

žoldnéřů rota zevlovala tupě,

za nimi mniši v tísni neskonalé

pod střílen pažbu krčili se plaše

a rety jejich, bázní sesinalé,

šeptaly k nebi tiché otčenáše.

Tu dána hesla k líté bojů vřavě,

v Žižkových stanech bubny zavířily

a v ryku polnic – na rtech píseň hromnou –

útokem hnali střelci, pavezníci;

v pozadí v prachu oblacích se tmící

bojovné vozy řadily se hravě

na pokyn vůdců v hradbu neoblomnou.

Houfnice tlamu děsnou namířily

v klášterní fortnu hřebem okovanou,

již před úrazem něžně zacláněla

haluzí svislou, květem obsypanou

v rachotu bouře lípa osamělá.

Seč hrůzyplná – o strmých skal hranu

se dlouho, dlouho, v zoufanlivém vzdoru

tříštila českých bojovníků čela. –

Val první stečen – pod klášterní bránu

vítězně vniklo jádro chrabrých vojů

a v mocná vrata, spjatá závorami,

bušilo mlaty, cepy sekerami.

Co to? – Hle, dvéře povolily samy

a do kořán se brána otevřela.

Nádvoří čerstvým obsypáno květem

a na kolenou v libovonném stýlí

družina věrných mnichů českých dlela,

oděna v kmentu hábit sněhobílý,

zdobena palmy svěží ratolestí.

Michael v čele – rozechvěným retem

jal vítati se písma blahověstí

táborské voje, ustrnulé žasem.

„Vám, bratři!“ zvolal povýšeným hlasem,

„Koruny Zlaté klíče odevzdávám.

Nuž jménem páně, dále jenom, dále.

Jak nad hlavou já praporcem tím mávám,

tak obletá nás archy holubicí

myšlénka boží, krásná neskonale,

již dovršeno“ – – – – – – –

„Tvé zrady dílo!“ dodal náhle vzadu

hlas divou zlobou vzteku sípající

a mžikem ve hruď Michalovu mladou

Rugerus veklál ocel blankytavou.

Kles’ jinoch k zemi – zašuměla v pádu

bolestným stenem korouhvička bílá;

do kvítí padl – příval krve vroucí

mu barvil nachem roucho běloskvoucí

a čarokrásnou hlavu kadeřavou.

„Nuž, ku předu jen!“ děsně hlaholila

s výsměchem ústa opatova siná,

„dál přes mrtvolu míru apoštola,

dál přes mrtvolu nešťastného syna,

jehožto krev teď pomstu nebes volá

na hlavu otce“ – Při tom ruky vzmachem

Rugerus vyňal ze záňadří dýku

a ve lví plece rázem si ji stopil.

Jat divou hrůzou, zoufanlivým strachem,

žoldnéřů zástup rozprchl se v mžiku –

táborské voje ve vítězném ryku

kláštera síně šumně zaplavily.

Nádvoří pusto... Ze země se vzchopil

řad mnichů českých k smrti zasmušilý.

Mrtvolu chladnou bratra Michaela

mužové zase na ramena vzali,

ji nesli kolem hlasně bědujíce:

„Kdo mluvit k nám v tak sladká bude slova,

jak rety tvé k nám měkce ševelily,

kdy prorok taký povstane nám znova,

zastíněn hebkým křídlem archanděla?“ –

Zastřeli kápí mniši bledé líce,

a Michaela s pláčem pochovali,

kde arkýřová věž se v olších tměla.

Noc pozdní byla – dlažbou vylámanou

měsíce paprsk na cestu mi svítil

z křížové chodby pod klášterní branou.