Zlatá moucha.

Já zašel v lesy... Vychlad’ vzduch

a šero slívalo se s kmenů.

Jen zádumčivý bzukot much

vál v kolébavém, tichém stenu. –

Ospalým letem nade mnou

se zlatá moucha snesla výše,

a jakous hudbou tajemnou

vzbudila pozornost mou tiše.

Až kamsi v lůno vřesů, trav

se skryla, stichnul bzukot její.

Jen větrem, jak by šuměl splav,

se temné vršky stromů chvějí.

Mne dráždilo to přespříliš,

že mouchu tu jsem ztratil náhle,

že v průsvitavou padla tiš,

kams ve traviny létem zprahlé.

A krokem v ráz ji vyplašiv

jen uzřel jsem ji kmitnout světlem,

a hned zas v travin prudký kyv

se ztratila mi v luhu zkvětlém.

A tak se večer přiblížil...

Byl otráven jsem prázdnem hry té,

jak byl bych večery zas žil,

ssál parfumy v šat ženský vpité,

v ten čas, kdy nelítostnou hrou

mé duše všecka tíhla síla

za první ženou lhostejnou,

jež myšlénky mé otrávila...