Zlatá nit.

Když jsem co děcko v hradě

se v snění ponořil,

měl každý kámen ústa

a se mnou hovořil.

Jen stará jedle větví

jim mlčet kynula

a stínem svým mne k sobě

milostně vinula.

Pak šeptala mi báje

o věže klenutí,

že tam komůrka tichá,

bez ruchu, bez hnutí.

V té kolovrátek vrčí

a zlaté vřeteno,

ze zlatých nití klubko

má děva spředeno.

Až zlá sudička přijde,

přestřihne zlatou nit,

usne panenka krásná

a bude věčně snít. –

Když nyní smuten bloudím

po hradu nádvoří,

již žádný kámen více

se mnou nehovoří.

Umlkly jedle dumy,

snad nechce promluvit,

že komůrku již přišla

sudička navštívit.

U konce snů mých vlákno,

strhla se zlatá nit,

však já budu i v hrobě

o své panence snít!