ZLATÁ POHÁDKA.

„Byl jednou král”... I tichne každý dech

a každé srdce svátečně se ladí,

všech oči tkvějí na jediných rtech

a divy tuší posluchači mladí;

jich duše v pohádky té lesku vzňatém

zří krále v převelebné postavě,

an sedí na svých otců trůně zlatém

a s korunou jich svatou na hlavě

jak božsky lepý obraz majestátu,

moc, pravda, moudrosť, sláva vtělená!

Jak slunné požehnání plápolá tu!

Jak štěstím kypí země blažená!

To pravdou bylo v našem českém ráji,

kde stál kdys otný stolec Libušin!

Kdy znova děje skouzlí nám tu báji,

tu pohádku tak luznou v pravdu, v čin?

Kdy uzříš, země naše! v nové kráse

zář koruny plát nad posvátnou lbí,

jak bleskotná co slunce pozvedá se

při bouři zvonů, vichru korouhví?

Kdy matko – matko Vlasti! jež svým dětem

tu drahou vypravuješ báchoru,

kdy holdem uctíš před žasnoucím světem

svou korunu, lva na svém praporu?

Proud vážných dum nám šumí nad skráněmi

a půlstoletou slaví památku...

Dej, slávo příští, prožit české zemi

zas královskou tu zlatou pohádku!