Zlatá Praha.

Kolébko má – ty slávy věštkyně,

Ty rekův slavných velká mohylo!

Tak tebe miluji já jedině,

jak jiných měst by v světě nebylo.

V Tobě zrozen, kojen i odchován –

chci v Tobě jen zas býti pochován –

ó zlatá Praho má!

Ty’s srdcem naší drahé otčiny,

Tebou se proudí jasná její krev;

Ty’s duchem drahé duše matčiny,

Ty života jejího jarý zjev.

Až ty budeš jednou se ve hrob klást –

pak zemře jistě též i drahá vlast;

ó zlatá Praho má!

Tys na plesy praotcův zřívala,

Ty slávu jich jsi sdílela i žal;

Tys na boje jejich se dívala

i modlila se, lev když bojoval.

když s Hory Bílé teskný zazněl šum,

zoufale zvedla’s rámě k nebesům,

ó zlatá Praho má!

Ty’s sídlem králů byla vznešeným,

kdež rádi oni vezdy dlívali,

kdež vítězství nad vrahem zmoženým

v posvátných chrámech Tvých slavívali.

V Tobě se kryla jejich oslava,

koruna to Svatého Václava!

ó zlatá Praho má!

Ty v prvotní se dosud kráse skvíš,

ač týmě Tvé již kryjí šediny,

Ty dosud cítíš hrdě to, i víš,

žes slávy naší pomník jediný;

že dosud nejkrásnější z měst jsi všech,

že s pýchou k Tobě dosud hledí Čech –

ó zlatá Praho má!

Jen dlouho vlasti stůj na ozdobu

a městům českým pravou matkou buď;

nedávej je ni sebe v porobu,

hrdinskou pýchou plň jich věrnou hruď;

žes srdcem vlasti, na paměti měj,

čistým jí ohněm ňadra rozhřívej,

ó zlatá Praho má!

Jen dlouho stůj a jasnou svoji zář

po šíré vlasti rozlévati hleď;

nehanob cizím šklebem svoji tvář

a Čechům českou dávej odpověď!

Pomni, že tak jen budeš vznešená,

od synů vděčně pak velebena –

ó zlatá Praho má!