Zlatá šlépěj.

S nebeské výše anděl slét,

jak slétá papěrka sněhu:

tak zvolna, tak zlehka skroužil se v svět;

leč kam jen vstoup, za kročejí

zanechal zlatou šlépěji.

Zbudilo dítko se ze zlatých snů,

perutě bílé úsvitem dnu

od kolébky jeho se vznesly:

je marně v tu chvíli už hledal zrak,

leč na rtech zbyl úsměv nebeský tak –

a jeho rty ponejprv hlesly.

V mrákotách bolu o vlhkou dlaň

kdos bledou a zrytou opíral skráň,

neb celý život byl svízel! –

tu zdálo se mu, jako dech

by rtů ucítil na svých rtech

a s úsměvem jak vzhůru vzhled,

jen na okně se pohnul květ,

jak motýl byl by zmizel.

Strmácen tělem, na duši,

šel dělník ráno k dílu,

to tisícové netuší,

že za zlatou jde šlépějí:

kdo v duši vdech mu naději

a v páž i srdce sílu. –

A básník vyšel v kraje dum

jak v moře beze vesla,

tu slyšel jako křídel šum

a myšlenky se hrnou k rtům

a v klín mu píseň klesla. –

Svět ve svém boji, ve svém běhu

když anděl sletne v hluchý tlum,

jen dí: „Hle spadlo pírko sněhu!“

a přece každou kročejí

jde zlatou jeho šlépějí!