ZLATÁ STEZKA.

Tma sedla na dolinu v klíně hor,

jest křídlata,

pne peruť od obzoru na obzor

a tulí pod ni šedých domků sbor

jak kuřata;

z tmy ssedlé výš, kde noc je prosvítava

i hvězdnata,

ční věž a báň jak černá ptačí hlava,

když nad hnízdem je na stráž vypjata.

Teď hlava křikla, ozvala se věž,

zní noční zvon;

ten v Zlatou stezku druhdy volal: spěš,

když kupec vodil mezky za otěž

přes hory sklon

a slouchal zvuku, jenž se k němu loudil

přes mnohý hon,

by poznal kudy cestou, nezabloudil

a došel cíle z matných temna clon.

On kupčil solí. Vozil v zásobě

k nám krystal ten,

jenž krajů českých plodné útrobě,

by nezpyšněly samy o sobě,

jest odepřen.

Tak čilý Němec tíhl v zemi českou

co noc, co den,

a místo soli zlato Zlatou stezkou

zpět odvážel si, díkem provozen.

To bývalo. Však jinou dráhu čas

teď vyvolil,

ta Zlatá stezka spustla na vždy as,

a není, proč by strážný zvonu hlas

v noc hlaholil.

A přec mi jest, jak varovným by slovem

s tmou zápolil,

by dbal ho, kdo jej slyší pod svým krovem,

kdež u večeře chléb si posolil.

Ba jest mi, jak by volal v každou chýž:

Dbej, lide, dbej!

K nám kupce vysílá teď duchů říš;

sůl mají na chléb, který denně jíš,

tou sprav si jej;

co schází v hojnosti tvé země žírné,

to v mysli měj

a krušec cizí soli, zdravě mírné,

ten poctivý, ten chutě přijímej.

Však pozor, lide, na to kupčení!

ať cizí rej

tě nepřekupčí o tvé osení,

tvých zlatých lánů ve své nezmění!

tož pozor dej,

ať posléz nejíš cizí chléb – to bolí!

chléb vlastní sej, –

jeť cizoty ti dost jak zrnka soli,

ni o zblo víc! Tu zlatou stezku znej.