Zlatá svatba.

Cestou v krásném stromořadí

radostně jdou staří, mladí,

vedou bábu, vedou děda,

kde kdo zraky své k nim zvedá.

Jak všem sluší rozmarina,

kterou fábor něžně spíná;

děd i bába hlavu kloní,

Bohu vděčnou slzu roní.

Všickni, kdož je potkávají,

vlídný pozdrav pro ně mají:

„Kéž vám pro ta zlatá léta

klidné blaho porozkvétá.“

Průvod bral se do kostela,

odkud vstříc jim hudba zněla;

ladný čtverhlas zvučných zvonů

k posvátnému zve je konu.

Zbožně klekli u oltáře,

na němž plála svící záře;

počet synu, dcer a vnuků

malému se rovná pluku.

Radost má z nich a z té chasy

milý farář stříbrovlasý;

manželé, kněz, dobré děti

slaví šťastné půlstoletí.

Farář Bohu díky vzdává,

berličky jim v ruce dává;

staromanželům pak zlatým

požehnává slovem svatým.

Po mši svaté do osady

vrátily se blahé řady,

bedlivě se každý snažil,

upřímným je přáním blažil.

Babička i děd se shýbá,

syny, dcery, vnuky líbá,

žehná jim a prosí Boha,

by všem dával dobra mnohá.

Od velebné této chvíle

větší byla jejich píle,

by jim stáří osladili,

dokud děd a bába žili.