ZLATÁ SVATBA.

Měl svatbu dědeček s babičkou svojí,

na svatbu pozval si dědinku trojí.

Přátelé s obou stran sešli se spolu,

se svými vnoučaty zasedli k stolu.

Pan farář s kantorem na prvém místě;

pozvaní, nezvaní, přišli dnes jistě.

Stárnoucí sousedé se džbánkem v ruce

o sklizni hovoří živě a prudce.

Chvílemi ticho jest. Mísy se staví,

v tom soused zavdá si, vesele praví:

„Ženichu, nevěsto, na vaše zdraví!“

Dědeček, babička při jednom stolu

děkují, hovoří, smějí se spolu.

Žert v řeči víno jest, libě se pívá,

jen se tak nedivte, dědeček zpívá;

dech sice ouží se, tíha se větší,

stáří však zapomněl slaďounkou řečí.

Na mládí zpomíná, veselá léta,

jak býval junákem vesského světa,

jak hrával s dívkami, škádlil je v žertu,

že řekla babička: jdi mi juž k čertu!

Zatím však myslila, zůstaň jen tady,

já ráda odpouštím, vždyť’s hodný, mladý.

Babičku za stolem ruměnec polil,

jak tehda před otcem, když k svatbě svolil.

Trochu se usmála, k dědečku hledla

a pak zas pomalu jakoby bledla.

Dědeček ohled’ se, zřel hněv jí v tváři

a zjevným neklidem oko mu září,

roj pochyb do duše nově se vkrádá:

zda po půl století má ho choť ráda?