ZLATÁ TŮŇ

Na louce slunce zářivé

rozlilo zlatou tůň

a všecko volá, všecko zve:

Ó, pojď a sluň se, sluň!

Je to, jak žluté kosatce

by samé kvetly tam,

jak tajemného v pohádce

by kola blýsk to plam.

A kdo v ně chycen, kdo tam vnik,

je kouzla jeho plen,

jak v staré báji v okamžik

je v zlato proměněn.

Je zlatý pták, jenž slétne sem,

i stvol i trávy klas,

a motýl, který sedne v něm,

má zlatá křídla v ráz.

Ó, za šťastné jsme chvílenky,

viď, zabloudili v les,

mé všechny sny a myšlenky

jsou celé zlaté dnes.

A úsměv tvůj, jenž včera zdál

se smuten mi a bled,

snad v zlaté tůni vykoupal

se, než ti na rty slét’.