ZLATÁ ULIČKA.

Žlutý, modrý, šedý domek

jako hračka dětská,

v zátiší to nezalehne

žádná vlna světská.

Proužek nebe v domků tlumy

probleskává šeře,

ve hlubině z dálky šumí

ze příkopu keře.

Nebylo zde nikdy zlata

v stínu těch dvou věží,

a jen stopy hořkých smutků

v tlusté hradbě leží,

a vše, co kdy osiřelo,

sem jakby se sběhlo,

a kde palác zvedá čelo,

na práh mu sem lehlo.

Na dva kroky od té bídy

nádhery co skvělé!

Ale taky zadumané,

taky osiřelé.

Víš-li, chudá uličko ty,

že tam tráva pučí,

zlaté jizby, síně širé

že jsou ještě chudší?