ZLATĚ KAPRADÍ

„Zda, matko má, zvěst tu znáte,

kapradí že kvete zlaté,

kvete v první noci máje,

divné v sobě chová taje,

poklady ukáže skryté –

povězte, zda o něm víte?“

„Šalebné to, dcero, zvěsti,

nehledej ty v čarách štěstí,

pekelného nehleď býlí,

nevyzývej černé síly,

poklady kdo hledá skrytě,

tomu ďábel strojí sítě!“ –

Kde tvé rady, máti stará?!

Ty tam jsou, jak ranní pára!

Neslyší jich hříšná panna,

k čarám zlým je odhodlána.

– „Půlnoční vy černé moci,

volám já vás ku pomoci,

povězte, kde květ se tají,

jímž se skály otvírají,

zjevte mi, vy moci kleté,

zlaté kapradí kde kvete,

čaromocí svojí v zemi

pokladů skrýš otevře mi! –

V chudobě se svojí soužím,

po bohatství marně toužím,

skvít se já chci stříbrem, zlatem,

v šatě chodit přebohatém,

vzácnými se krášlit šperky,

strojit se jak panské dcerky,

zlatem chci já oplývati,

za ně třeba duši dáti!“ –

V tom, jak by jí odvět vracel,

divě vichr zaburácel,

blesklo se před panny zrakem,

hrom zaduněl temně mrakem,

a zlé panně nade hlavou

havran rozpjal peruť tmavou,

zakrákoral, jakby v plesu,

k černému se rozlét lesu,

a za havětí tou ptačí

panna spěchá, co dech stačí –

Hučí lesy, temně hučí,

vichřice v nich divě skučí,

a v to lesní houští šeré

dychtivě se panna dere,

po mechu a po jehličí

jedoví, slyš, hadi syčí,

v rokli štír se svíjí s mlokem,

šelma rudým svítí okem,

nad hlavou jí sova houká,

noční pavouk sítě souká,

a nad černým nad močálem

bludičky, hle, v reji stálém – –

Běží panna, běží v spěchu,

bez ustání, bez oddechu,

kolem zmolí, kolem strží,

nic jí v cestě nezadrží,

nedbá na pěšiny srázné,

nedbá, v bažinách že vázne,

že ten vlas, jenž větrem letí,

rvou jí větve hustou spletí,

o trní a o kořání

do krve že nohy zraní,

že ta sluje, kol níž kráčí,

otvírá se tlamou dračí,

že ta propast, kol níž spěje,

jako jícen pekla zeje –

Nezná panna, nezná bázně,

nezná únavy ni strázně,

duše hříšná, lačná zlata,

za zlým ptákem nocí chvátá –

Hle, tu v lese skála pustá,

trním, hložím pozarůstá,

a pod skalou v černém smrčí

kouzelná, hle, kapraď pučí,

ohnivým tu věstí svitem

o pokladě v skále skrytém –

Stojí před ním panna smělá,

stojí, jako zkamenělá,

a jak na čarokvět zírá,

skála, hle, se otevírá,

a když zkořán otevře se –

sotva zrak tu jasnost snese!

Tolik je tu třpytu, lesku,

v jednom ohni, v jednom blesku,

stříbro, zlato se tu vrší,

drahokamy jiskrou srší,

a vše, co tu skví se, plane,

bohatství je nevídané.

Přecházejí panně oči,

závratí se hlava točí,

a když zlato brát se strojí,

sličný lovec před ní stojí,

rudé s čapky vlá mu peří,

plamenným ji okem měří.

– „Hoj, panenko, tebe vítám,

poklady své tobě skýtám,

z dálného jdu pro tě kraje,

kde vše zlata leskem hraje,

zlatem kde se pole třpytí,

zlaté v lukách roste kvítí,

zlaté v sadě zrají plody,

zlatem svítí jasné vody,

zlatou les se hemží zvěří,

zlaté mají ptáci peří,

zlatá je tam každá cesta,

zlatem skví se vísky, města,

v zlatém lid tam chodí kroji,

radovánky sobě strojí,

zlatý nástroj k tanci hude –

hoj, tam se ti líbit bude!

Nebudeš ty žíti skromně,

v zlatém budeš bydlet domě,

na zlatém tam lůžku lehat,

v zlatých střevíčkách tam běhat,

na nádobí zlatém jísti,

zlatým kolovratem přísti,

hřebenem se zlatým česat,

dnem i nocí blahem plesat!“ –

Běda, pekel kouzlo klaté

hříšné panně mysl mate,

divou žádostí se chvěje,

za poklady v skálu spěje –

V tom, jak zažehnut by bleskem,

všecek bor vzplál rudým leskem,

hučel vichr vrškem stromů,

zarachotil úder hromu,

a sluj, jež se zlatem skvěla,

za pannou se uzavřela – –