ZLATÉ KLÍČE

Ve hvozdech bouře burácí

a všude světla shasili,

od chýše kráčím k paláci,

jak infant ve tmách zbloudilý.

A chorou touhou umírám

po zlatém štěstí neznámém,

ach, po čem, Bože, nevím sám,

jen teskná hudba v srdci mém.

Dál temnem bouře burácí –

mně třeba chvíle oddechu,

mé srdce touhou krvácí,

z tvých dlaní čekám útěchu.

Jsem útlé dítě královské,

jež prchá skřítků zajetí,

ó, kněžno, schyl se k duši mé

a sejmi její zakletí.

V tvých prstech klíče ze zlata

ke třpytným sadům Života,

pojď, cesta květy zaváta,

slyš! – slavík v růžích klokotá.