Zlaté Poutko

Sotva krásná záře hory pozlativši

Nejkrašší den světu slavně ohlásyla,

Velebná když Juno a) z sna se probudivši,

Božským oděvem se míle ozdobila;

Z bytu nebeského vynesši ven nohu,

Královna všech krajin, velikých též Bohů

K převysoké Etně prudce zaletěla,

Důležitého cos’ pořídit tam měla.

Tu syn její milý, kunštýř znamenitý

Vulkán, kulhavý syc, umělec však hbitý,

Pověstnou má vyhni, mistrná dělá díla,

Božského v nich vtipu zjevuje se sýla.

Přišedši tam našla ve výborné dílně

Syna kujícýho střely Otcy pilně.

Bohové ti buďte na pomocy synu!

Ržekla; on se sděsyl, mněv, že pro příčinu

Hněvu Peronova Olymp opustila:

Nebo duše jeho mnoho podstoupila

Strachu včera, když mu těžce vyhrožoval,

Když sy množství šípů dělat rozkazoval.

On jí, co syn dobrý, přijal s uctivostí,

Co tak časně matko? ptá se v upřímnosti,

Bohové když ještě v pokojném svém sydle

Leží, vy jste u mne při ohnivém vřídle?

Prudký hněv snad otcův ukrátil vám spánku,

Přinutil vás nechat olympského stánku?

Y ne, řekla, milý, starostlivý synu,

Tvůj syn otec najde snadno marnou vinu –,

Oněhdy zas bylo mezy námi licho –,

Ale teď jest svaté na Olympu ticho;

Hněv mne jeho často s vysokého nebe

Vyhání –; než teď sem přišla prosyt tebe

Zvláštního cos –, poslyš! k svadbě majíc jíti

Musým pro manžely krásné poutko míti;

Ukuj mi je, prosým, jakož povím tobě:

Samé ryzý zlato k dílu vezmi sobě,

Z něhož řetízek zprav, krásy nevídané,

Subtylnosti ještě nikdý neslýchané:

Aby nosýcý jej svobodu se míti

Mněli, byť y věčně musyli v něm jíti.

Ohniva mi buďte řemeslným dílem

Spojována božským pro manžely cýlem;

By ho Opoutaní rádi nosývali,

S řetězem tím chodit za čest pokládali.

By pak dlouho trval, má být hodně ssylen!

Přemilý můj synu, buď mých řečí pilen!

Na koncy má býti poutko krásné, zlaté,

Novomanželům ctným bude vždycky svaté:

Neb ním opoutáni budou u oltáře,

Svadební kvas bude na Moravské fáře.

K poutku zámček zpravíš, jejž když jednou zamknu,

Smrti klíček oddám, víc ho neodemknu,

Leč, když jednomu z nich Atropos niť zstřihne,

Tehdy přiskočí smrt, a se s klíčkem přihne;

Odemkne ním zámček, poutko sejme s nohy:

Tak sme zavřeli to na Olympu s Bohy.

Ržekla. Tu se Vulkán počal vymlouvati,

Ržka: střel mnoho tisýc pro Perona musým

Kuti, jináč hněvu velikého zkusým,

Víte to, že není s ním co žertovati –;

Deset tisýc šípův jestli neshotovím,

Hněv se jeho vzbudí, z zkušení již to vím.

Že sem méň jich zpravil v božskou jeho ruku,

Jen mi včera nadal safframentských kluků;

Jestliže mne jednou chytí v ruce v hněvě,

V nichž jsem já podoben lehoučké jen plevě,

Zatoče mne, mrští mnou až na Lipary,

Dokud doletím tam, nestane mi páry;

Jsa již chromý –, všecken zlámu se –; tak syna

Utratíte, čí to medle bude vina?

Nu, nu, synku, řekla, nemusýť hned býti,

Chcy jen o dva týdne zlaté poutko míti!

Tehdy vděčně, matko! vece Vulkán na to,

Shotovím je jistě – mám y ryzý zlato,

O dva tedy týdne –! když to uslyšela

Běloruká Juno, v Olymp zaletěla.

Zatím Vulkán ve dne, v nocy v vyhni kuje,

Vítr z jeho měchu neustále duje;

Daleko se třeskot nákovadla jeho

Rozlíhá, chřest kladiv Cyklopů dle něho.

Vše když shotoveno, pro Perona střely,

Rozkázané poutko hotové když měli,

Krásnooká Juno zpustila se zase

Z vysokého bytu v uloženém čase:

Vzala poutko zlaté, vlídně děkovala

Synu, do Hontu se spěšně odebrala.

Příšla do Moravec, kdežto svadebnícy

Výskali již, krásně hrali hudebnícy.

V chrámě nevěsta když sobášena byla,

Juno k manželům se tiše přiloudila;

Ctnému ženichovi, nevěstě též milé

Na nohy vzložila poutko roztomilé;

Zámčekem ho přimkla pilně, smrti dala

Klíček, by ho, co dvou očí, ostříhala.

Mlčení když svaté v chrámě poručila,

K Sobášeným takto vážně promluvila:

Milí Manželé,

Mysli vesselé

Buďte každého

Jítra nového.

Nermuťte se nic,

Pouta že Vám syc

Kladu na nohy;

Kdo s svou na Bohy

Tíží spolehne,

Pod ní nelehne,

Snadno unese,

Bůh když ponese!

Svaté manželství,

Věrné přátelství,

To jest přesvatý

Ržetěz bohatý.

Láska srdečná,

Věrnost statečná,

Pomoc společná,

Zdílnost skutečná:

To jsou ohniva,

Kteráž kladiva

Svatá formují,

Duše spojují.

Dítky spanilé,

Cnostné, zdařilé

Touž je svazují,

Ržetěz stahují.

V těchto lehoučkých

Poutech hezoučkých

Jdětež s radostí

K pozdné starosti.

Kudy půjdete,

Růže najdete,

Ty však na trní

Vždy se zabrní;

Neudrapněte,

Když je budete

Trhat, rukou svých,

Krevby tekla z nich.

Když pak hlavy vám

Skvetnou, Peron sám

Zámček rozkáže

Odmknout, rozváže

Vazby všeliké.

Štěstí veliké!

Neb když vašeho

Bytí celého

Přejde podletí,

Duch váš zaletí

K bytům krásnějším,

K spolkům šťastnějším!

S božskou důstojností když to pověděla,

Na vysoký Olymp zpátkem zaletěla.

Šust jen po ní zůstal, vůně přemilostná

Naplnila zemi, zprchla rosa stkvostná.