ZLATÉ PRÁZDNINY. (I.)

V průjezd hospody můj s rachotem vůz – archa obrovská –

vjel, já pak z jeho útroby pracně se počnu dobývat.

V tom však již tlustý se domácí pán přikolíbal,

snímaje ozdobnou s třapcem velikým s hlavy čapku

mou pravicí vztaženou potřásal a hlasně mě vítal:

„Pod střechu hospody hájecké vítáme srdečně

hostě milého a toužně čekáme na rozkazy páně!“

„„Zdá se, že pan Mikuláš veselou mysl svou zachoval si,““

dím a se táži, jak už mnoho měšťákův tady mešká.

„Všichni, co léta jiná, k Mikuláši se vrátili věrně,“

odvece hostinský. „Prvním hostem byla dáma,

známá z loňska paní radová a s ní dcerušek dvé;

dobré toť znamení, neb hned se za ní hnali páni:

pan ředitel Šesták, pan soudce, pan „Ozvěna“, – krátce:

všichni se věrně mi vrátili zas, jen scházela vašnost!

Teď však jsem spokojen vida, jak vlaštovka poslední

v své se vrací hnízdečko, jež od leta zůstalo prázdné.“ –

Řeč jeho, bystřiny podletní proudem se řinoucí,

přervala náhle paní hostinská červenolící,

jež z kuchyně právě s žezlem – velikou to vařečkou –

vyšla a rychle otřevši o zástěru teď ruce mastné

ke mně krokem drobným hned chvátala úsměvu plná.

„Však jsem myslila již,“ mne uvítala jak syna matka,

„darmo letos makové buchtičky že já budu péci,

darmo že též s rosolem pstruhy na stůl náš budu klásti,

když snad ten, jehož ústa dosud jen vzdávala chválu

mé kuchyni prosté, kde je Hájek, dávno zapomněl,

snad juž i jinde našel mladší si kuchařku a lepší.“

„„Myslím, v pravdě že, matko, ta zlá slova míněna nejsou,

odpouštím tedy jim,““ s výčitkou dím na to lehkou.

„„Žel, našinec že není, jak chtěl by, svým zcela pánem!

Neb, kdy se dávno jiní rozprchli po ráji pozemském,

náš úkol jest, pouštěti hrůzu na žáčky-nováčky,

v posvátný již chrám vědy božské vstoupiti míní,

inkoustem krvavým ducha jich plody odhadovat pak,

kantora přísnou tvář než možná svléci nadobro.

Teď však jsem svoboden, volný jak pták – bohu díky!““

„Ach, jsme to nezdvořilí my lidé, odpustiti račte!“

zas přejala slovo hostinská; „ani nezveme pána,

dál aby šel, než v průvanu tak jej státi necháme

o hladu jistě po tak daleké dnes cestě a žízni.

Již tedy račte do jizby naší se uchýliti prosté,

já na chvíli se zas krátkou k své plotně podívám,

hostě bych uctila zas jednou přemilým jeho jídlem.“

Řekla a zas v svoji říš s velikým se navrátila žezlem.

Já pak, hodlaje odpočinouti si jízdě po dlouhé,

v hostinskou nevešel jsem místnost, ačkoli silně

pan Mikuláš výmluvností vrozenou mne vyzýval,

před duši mou v známém již kroužku mi zábavu kouzle

v oblaku dýmu opojné vůně, při malvazi řízné,

nic nepomoh’ mu ni poslední, jejž podnikl, útok,

když zarudlou tváří svou blíž nakloniv se mi šeptal:

„O dva letos vzácné náš dům jest hosti bohatší;

manželský to je párek sic, však hrozně nerovný:

pán dobrý šedesátník juž, jeho vlas jako mléko,

kdežto panička jak andílek krásná, skoro dítě,

jež sice vážně a přísně se do světa dívati hodlá,

avšak ve brady důlku diblíka zapříti nemůže.

Jistě se rád každý na její tvářinku zadívá,

často, přečasto na ní utkví též mé oko hříšné,

až se mi leckdy i má ubohá zatočí hlava bílá.“ –

V zpovědi té vyrušen byl pan Mikuláš nenadále,

když se kuchyňské dvéře za ním přiotevřely lehce.

Rázem uťal vzletnou svoji řeč, já pak za okamžik

v známý jsem vstoupil pokojík s dvěma okny malými,

z nichž přes dvůr lesy na blízké krásná je vyhlídka;

než v té chvíli se již soumrak snášel k zemi klidné,

obrysy teď černých že lesů jsem sotva rozeznal.

Nazpět v útulný pokojík obracím tedy zrak svůj:

všecko tu tak jako dřív – než, viz, co to tam je nového?

Sotva radostný jsem potlačil v tom okamžiku výkřik,

když tam z koutu se náhle zaleskly mi klávesy bílé.

Hned pokročím v ono místo a již ke klavíru sedám si,

v klávesy prsty noří se a rázné nejprv akordy

v lásky šepot se mění, až zní teď mým pokojíkem

dvou šťastných lidiček píseň „Věrné milování“,

již veliký Smetanův genius každou duši jímá.

Dlouho jsem se bavil tak zvučný zkoušeje nástroj,

až polehoučku otevřely mé se dvéře a přes práh

vcházela hostinská s večeří a za ní Karolinka,

dcerka její jediná, pěnivý zas v sklence nesouc mok,

hláskem pozdravujíc mne tichým a plachým spolu očkem.

Jak jen v krátké době vyrostlo milé toto děcko!

Bezděky přistoupil jsem blíže ku dívčině hezké,

vlásky zlaté pohladil jsem jí a na čílko ji zlíbal,

jež pod vroucím mým se polibkem uzardělo lehce.

K jídlu milému vyzývá snažně paní mne domácí

(své se slabosti bojím vyjevit krásné tu kuchařce,

snad že by mohla se pak vysmáti mojí chuti divné

neb v přímosti mojí pozvání zřít samovolné), –

já však dřív uchopiv kulatou ruku té ženy dobré

vroucí díky činil jsem jí, že mi překvapení tak

příjemné krásným pianem den uchystala první.

„V dobré paměti mám,“ vece vážně paní Mikuláška,

„jak po klavíru u nás tu se vám stýskávalo často,

takže se mým jediným, ač tajným jen, stalo přáním,

bych brzy mohla nějak dávnou ukojit vaši touhu,

až vhodná se mi příležitost naskytla nedávno:

v dražbě totiž po naší sousedce domek se prodával

se vším nábytkem, mezi nímž taky tento klavír byl.

Oj, s jakovou já jsem se chutí súčastnila dražby,

zvlášť když nástroj onen jako dobrý odporučil nám

pan ředitel panství, – velikýť on hudby milovník!

Však by se byl můj muž k tomu dal pohnout asi sotva,

stovky by zaň zaplatil tři, nebýti naší Karolinky,

ježto tatínka kolem krku objala, líbala v ústa

s žádostí snažnou, krásné by ji hudbě učit dal.“

„„Dík tedy můj Karolince! Abych vděčným se ukázal,

sám v učení já na dva měsíce tu rád si ji vezmu.““

Svým pohledem mně plachým Karolínka a matka její zas

vzdávala dík slovy upřímnými, ku odchodu pak se

s dcerkou chystala tak hovoříc: „Už pojď, Karolinko,

pánovi dáme pokoj, neb rád udělá si pohodlí.“

Ke mně pak obrátivši se – „Dobrou noc, pane!“ přála;

„v hájeckém poprvé pokojíčku se vyspěte dobře,

zdáti-li vám se budou nějaká, pamatujte si, čísla;

snad i na nás jednou štěstí usmáti se může!“

S úsměvem odpověděl jsem jí, ona pak s Karolinkou

opětujíc znova pozdrav svůj už vyšla na chodbu.

Dobře se upravenou večeří po domácku posilniv

k oknu sedám si a vonný vzduch piju doušky plnými.

Kouzla plná dobo míru, vlahá, krásná noci letní!

Kol ticho posvátné, městečko i příroda dřímá,

zdá se ti, dech že tušíš, jímž ňadra její zdvihají se;

chvílemi klid přeruší štěkotem věrný domu hlídač

neb hlubokým, táhlým tónem rohu jindy ponocný.

Však teď – slyš! – zvuky rozmanité jak v sluch ti zanáší

vánek příjemný! Zprvu hlásky se jednotlivé jen

ozvaly, nejvyšší, k nim silný alt přidružil se,

sbor vždy mohutní víc – to pějí svou hymnu večerní

tam v rybníku za městečkem vod pěvkyně – žáby.

Ať komu divných těch stvořeníček zpěv proti srsti,

ať před ním uši zakrývá, – já rád mu naslouchám,

snad že ni venkov bez něho bych neuměl si pomyslit!

Zpěv ten před duši mou nejkrásnější doby kouzlí:

jej slýchával jsem jako hoch, když jsem s druhy mládí

volně těkal po polích s myslí jasnou beze mráčku,

nedbaje, slunko-li níž, až pak zvony náhle večerní

svým hlaholem k modlitbě a návratu rychle pobídly,

neb jsem vždycky babičce věřil, jež říkala často,

později zlá že klekánice venku chodíc děti béře;

zpěv mne žabí vítal, když v soumraku sem na kočáře

svému rodišti se blížíval, bych užil blaha prázdnin;

zpěv ten touhy plný krajinou mne tichou doprovázel,

když jsem pozdě se od známého vracíval okénka...

Můj Bože, kam se poděl dětství krásný, blažený věk?

kamže jinošství čas, doba lásky, plná ideálů?

Ach, do propasti šeré vše zapadlo a víc se nevrátí! –

V urputném s životem krušným boji, zápase dlouhém

o chleba kus nejeden již mně z dávných ideálů

– květ luzný – opadal, zbyla sněť mi holá nebo jizva.

Zdálo se čas nějaký, že osud smířit chce se se mnou,

však jen zdálo se tak; brzy na mne opět se vyřítil,

ránu metal za ranou, až pak dovršil svoje dílo

vzav mi tatíčka milého a krátce za ním i matičku.

Otcovský domeček, jenž tak veselý byl a vlídný,

smutně na pozdrav zdá se kynout, – jako já je sirotkem...

Tak trudné upomínky jenom má pro mne rodiště,

než přece vezdy co rok s touhou chvátám k němu dětskou;

jen v jeho lůně milém doma jsem, všude jinde cizincem.

Dlouho ve myšlénkách takových já dlel jsem u okna,

slzný proud, z oka jenž se řinul, dech vánku vysoušel,

v nitro bolem zkrušené božský mi zavívaje mír zas.

Dlouho seděl jsem; i pak, když jsem se na lůžko odebral,

dlouho mi ještě v uších divná ta žabí zněla píseň,

až znaveného posléz ukolébala sen v blahodárný. – –