ZLATÉ PRÁZDNINY. (II.)

Ráno se mým oknem draly mocně paprsky sluneční;

venkova silný vzduch zavinil spánek trochu delší,

S postele rychlý skok, lehkým županem zahalím se,

okno pak otvírám dokořán. Hle, jaký to obrázek!

Uprostřed slepiček Karolinku vidím a kohoutků,

z pestré své zástěrky zrní sype havěti drobné,

okřikujíc přes chvíli malé ony nezbedy bujné,

již se o každé zrnko perou, nejeden že krvácí,

horlivě jindy berouc v mocnou svoji ochranu slabší,

hned zase ve hněvu odpuzujíc četné dotěravce,

nad hlavu své živitelky nedočkavě vyskakující.

Vzhůru obrátila dívčina zrak teď a v okně vidouc mne

hned zase očka klopí, zbyteček zrna pak vysypavši

ze dvora drobným krůčkem svým hned kvapně odešla.

Krátce po tom Martin podomek zaklepal mi na dvéře,

přes práh pak tiše se džbánem vstoupil vody čerstvé.

Zvyklý z města jenom žlutavé, teplé vodě říční,

v čerstvé jsem se vodičce brodil, máchal jako děcko.

Občerstviv se a obléknuv z pokojíku vyšel jsem,

chtělť jsem prohlédnout dnes ještě milý sobě Hájek.

První návštěva má smutnému platiž tomu místu,

pod zeleným kde drnem vyspává sen nekonečný

tak mnoho přátel mých! Černými potom brzy vrátky

vstoupil jsem v spáčů mrtvých klidné ono sídlo.

Nad hroby těch postáv, již k srdci přirostli mi nejvíc,

pomník od pomníku chodím, nápis všude přečtu.

Ach, co nových tu za rok zřím jmen! Smrt řádila děsně

v uplynulé době, ač krátké, mezi mými rodáky,

útlých nic životův, nadějí ani krásy nešetříc!

Na sta uvadlých poupátek, zlomených ratolestí

pod hlinou tady dlí jako pod mramorem drahocenným! – –

Truchle táhly duší myšlénky a bouřily hruď mou,

když za sebou jsem zas černá ona vrátka zavíral.

Zrak doposud sklopený teď zdvihnu – a již z duše míjí

rázem stesk všeliký, hruď náhle se volně mi šíří;

pestrý, rozkošný před okem rozvil se mi obraz:

hned pode mnou střechy šindelové dělnictva baráčků,

z nichž nejeden přilepen hnízdem k skalní stěně srázné,

dál trochu měšťanské domy, jež kryje břidlice černá,

dál za řekou, táhnoucí v dálku se jak stuha lesklá,

zámku rudou střechu zřít, před ním pak most je železný,

jejž topol obrovský drahná léta věrně tu hlídá;

kolkolem obklopují městečko zlaté všude lány,

někde se již žito ve snopy váže a jinde sekáčů

v slunci se zablesknou kosy ostré, ozve se píseň;

avšak pšenka dosud těžké sklání k zemi klásky,

vánku dechem se zlaté moře lehce čeří a kolébá.

Kam zraky mé zaletí, veselý je život všude vítá,

kraj se celý usmívá, leskne, voní vzduch i tráva,

zpěv skřivaní jásá a mizí v modré kdesi výši.

Cítil jsem, jak závislý je na přírodě matce

pyšný tvor, jenž pánem přírody rád se nazývá;

vždyť stačil úsměv jen rozkošné té čarodějky,

z mysli by bol vymizel, zrak vlhký zas se vyjasnil!

Těžko se rozloučiv s obrazem tím sestupoval jsem

se „skal“ – tak slove Hájeckým hřbitov od starodávna.

Na šťastné dětství všude cestou zřím upomínky:

tam zelená ona louka naším z jara bývala rájem,

nikde ku hrám míčem lepšího není věru místa,

v hebké trávě dělávaly nejlíp též se kozelce;

tam poblíž stavení se rubávaly „špačky“ palestrou

s ohněm tak velikým, zlekaného že souseda okno

té zručnosti naší za oběť též padlo nejednou;

v létě zas osvěžení nám skýtala říčka tichounká,

jež vine tamto se pod strání lesklé jako hádě;

když po vykoupání žaludek pak nám se ozýval,

stinný les blízký proň měl vždy kytičku jahůdek;

nic neděsil dětské mysli mé chladný ani podzim,

spíš jsem stále jenom sobě přál, aby dost bylo větru,

vždyť by jinak pestrý, veliký můj drak mi nelítal;

sotva na zem ztuhlou první sněhu vločky dopadly,

s půdy plné pavučin hned snesly se sáňky lehoučké,

jež tak rychle ubíhati tam s toho vršku dovedly,

často že pán se jejich z nenadání v závěji válel. – – –

Tak jsem pohřížen v upomínky na léta mladistvá

v krátké chvíli ve města tichých ulicích se ocitnul.

Krok za krokem teď potkávám známé všude houfně,

nastalo se všech stran vzájemné pozdravování,

stisk ruky leckde dodal, povědět co zapomněla ústa;

marně čekal jsem jen, potkám-li tatíčka milého,

jak se o hůl, věrnou svoji družku, opíraje kráčí,

své aby v obvyklou dobu navštívil pacienty...

Všecky chaloupky malé, jako dlaň jich okénka nizoučká,

zahrádečky ty usměvavé – vše je, jak bylo jindy;

jen domeček, v němž nejkrásnější chvilky zažil jsem,

děsně je teď smutný, jako klášter stále uzavřen,

okna halí husté všude záclony, – marně čekal bych,

až jedním tvář matky mojí vyhlédne miloučká...

Těžký vzdech z ňader se mi dral, když jsem tudy kráčel. – – –

Dlouho potom jsem ještě chodil, do polí zabočil jsem,

až mi tovární píšťaly hlas, s věže pak zvonu táhlý

zvuk, že poledne a návratu čas že je též, připomínal.

Hostinskou místnost Mikulášovy hospody prosté

popsati přesnadná věru práce a lehko se jí zbýt,

neb se jiným podobá hospůdkám vejce co vejci:

světnice rozsáhlé, však vlídné, střed zaujímá

hospody chlouba – to přestárlé trochu módy kulečník,

kolkolem u zdí pak zelené jsou stolky nevelké,

ten strakatým ubrusem je, onen bílým zase pokryt,

misky na nich četné, všude sirky a též karafinka,

jen jediný pokrývky je prost, ten v koutě šerém tam,

jedna jehož zásuvka chová listů řadu pestrých

ze známé knihy té po celém světě o čtveru králů;

tam mezi okny visí veliké zrcadlo a nad ním

číš pěnivou třímá pravicí Gambrin rudolící,

dál svatováclavských je zemí znaky zříti za rámem,

pak „švarcvaldky“ vidíš, jež často se náhle opozdí,

zákony pak tomu nezbytné, jenž na hru se dívá,

jichž první paragraf mluvy ryb vřele nám doporoučí,

posléz jízdní řád u samých veřejí a kalendář.

Místnost jindy tichá životem vždy bují o polednách,

když letní sejdou tam všichni se k obědu hosté.

Tak je i teď. Tu sedí pan Šesták, banky jakési

dlouholetý ředitel, jemu nejblíž soudce, pan Ostrý,

dál trochu pan rada Mráz, obyčej jenž má prapodivný,

rád že opáčí poslední slova vypravujících,

– z příčiny této se „Ozvěna“ jen všeobecně mu říká –,

naproti nim stálé pan Rozmara má svoje místo,

statkář as čtyřicítiletý mužné věru krásy,

na stolu dolním já nejmladší konci sedávám.

Menší stůl opodál dámskou rodinou osazen jest:

výmluvná tu paní radová s dvojicí dcerušek svých.

Ten, komu náhoda zlá do rukou tyto verše zavála,

jistě mi odpustí, když věrně mu teď nevylíčím,

jak jsem se všemi hosty milými se zas tuto vítal;

však každý z vlastní zkušenosti to ví asi dobře,

jak při opětném setkání po časích zase dlouhých

sotva jazyk vyhovět rozličným může otázkám,

jež jako příval se všech stran se hrnou mu najednou.

Tak mně se vedlo také. Však přátel proudy otázek

přerval dvou mně nových hostí příchod nenadálý:

první z nich byl pán vlasu sic bílého a vousu,

však zraku velmi živého dosud, též postavy přímé

vlídně se usmíval přátelsky rukou kyna nám všem;

dáma za ním pak vstoupila teď, naše nejzdvořilejší

pozdravy jen lehkým hlavy úklonem, opětující.

V brzku potom při našem vzájemném představování

jsem dověděl se, že pan Suk někdejší je továrník,

jenž už dost pracovav stáří v klidu tráviti hodlá,

Hájek pak že se nejvhodnějším zdá jemu místem,

v němž se ženuškou svou můž’ léto přežíti pokojně.

Tak stařeček hezký mluvě usmíval se dobrácky,

nic se radostí svou netajil, že mě tak tady poznal.

Zrak můj teď spočinul na paní jeho líci mladistvém;

dobrým hned v duchu pak nazval jsem vkus Mikuláše,

andílkem jenž byl jmenoval vzácnou tuto krásku,

jíž nesluší jen jedno – to chladnější ledu pohled.