ZLATÉ PRÁZDNINY. (III.)

Zdálo se, tentokrát že se nám zachovat nebe hodlá,

neb po celé dni na nás usmívalo slunce se jasné;

jestliže pak blankyt černé mraky pokryly někdy,

vzduch příjemně se otřásší bouří blahodárnou

líbeznější vždycky potom jen vůni vydával.

Tak počasí vhodného tu já jsem pilně užíval,

z rána honem do boží ven chvátaje přírody krásné,

někdy i dřív, než ptačátek sbor den se budit jal,

stoupal jsem na malý pahorek v chladné rose ranní,

bych pokochal pohledem se na východ slunce velebný.

Jak jsem šťasten byl po mezích zelených chodě opět!

Znám už všecky je tak, že o každé vím, komu patří,

vím, kde že nejlepší mateří též doušku naleznu.

Jindy mě les dumavý v klidné svoje lůno přilákal;

dech zatajil jsem oné věčné naslouchaje hymně,

již pěje rozložitý tady dub, štíhlá tamo jedle,

slastí hruď mi plníce i posvátnou spolu bázní.

Často i nás několik delší podniklo vycházky:

hned v ono rozkošné Žerotínovo sídlo památné,

tam, kde Komenský svůj „Labyrint“ kdysi v úkrytu básnil,

hned zas k zříceninám hradu Potštýnských kdysi pánů.

Když pak jsem na večer v pokojíček svůj se navrátil.

rád usedal jsem k svému klavíru a nadšeně hrával

skladby našich mistrův i cizích obrů v světě tónů.

Denně hodinky také jsem půl věnoval Karolince,

jež nevšedně se důvtipnou osvědčila žačkou.

Tak den po dni ubíhal – a rychle ku konci se chýlí

prázdnin – rozkošné doby té – první polovička.

Stále život v hospůdce naší bylo zřít pravidelný:

den jako den ředitel Šesták se při bulce pohádá

s hráči druhými, to poštmistrem zdejším a farářem;

denně nových pan soudce pro nás má výbor anekdot,

k nimž též já ze svých zásob připojím něco občas.

pan rada Mráz pak poslední slova věrně opáčí.

Však nějaká změna přec ve družince naší se udála,

jež – neznáma jiným – oku mému nezůstala tajna.

Dvou se našich hostí změna týkala: Rozmara hezký,

jindy milovník šprýmu a výborný humorista,

zvážněl v poslední době tak, že ho poznati těžko,

když pak z myšlének vyruší nenadále ho někdo,

trhne sebou a pokaždé hned jako klouče se zardí;

též na paní Sukové poznal jsem já změnu záhy:

již krásné se její oko chladně nedívalo na svět,

spíš nějakým se bolem zastíralo, často i vlhlo,

když přes okraj žurnálu časem k tomu místu zalétlo,

kde krásný statkář pravicí čelo sobě opíral...

Stříbrovlasý manžel, jenž klidně na karty se dívá,

kdežto mladá jeho choť potají snuje pletky milostné –

théma novel všední, jež mnou již prokleto často,

tak se mi teď dralo mocně do péra, že jen s namáháním

jsem české obecenstvo také noveletky uchránil.