ZLATÉ PRÁZDNINY. (IV.)

Jednou, než jsme po obědě vydatném se rozešli,

s místa paní radová vstavší jala takto se řečnit:

„Návrh snad skromný učinit dovolíte mi, páni!

Jak voda čas plyne rychle a dřív snad, než nadějem’ se,

pryč bude léto a podzimní bude foukati vítr;

mám proto za vhodné, abychom, než v dál se rozejdem’,

výlet ještě jeden podnikli do „Čížkova borku“,

v němž za krokem každým hřibu hlávka na nás z mechu kouká.

Vím, asi proč se vy, páni, tak usmíváte šibalsky,

dobře umím vám ve zraku čísti; ujišťuji vás však,

nikdo že tam nepocítí nouze, neboť bude dobře

tam žaludek lačný ukojen, jako hrdlo vypráhlé.

Svěřte se jen bez bázně naší cele ochraně ženské;

Mart čtverolístek tento: paní Suková, dcery obě,

má pak též osobička – nedá již vám zahynouti.

Ještě jenom váš souhlas, páni, nyní očekávám,

hned pak račte si vybrati den, kdy pořádati výlet.“

Sotva paní radová řeč skončila, salva potlesku

řečnický za její výkon zaburácela síní.

Soud nás všech pak byl, že se výlet může co nejdřív

podniknouti, ba již třeba zítra. I Rozmara vážný

horlivě té myšlénky chopil se a byl skoro první

z těch, co tu tleskali dřív; neušel vděčný mi ten úsměv,

jenž mu byl od krásné poslán fabrikantovy žínky.

Pak na konec rozhodnuto pevně, že již tedy zítra

v les řečený po polednách hned vyletíme naposled.

Nad výletníků se četou jasný klene blankyt,

slunce pak usmívá se na nás tak vroucně, že záhy

každý z nás parasol neb i deštník rád otevírá,

cestou strom-li jaký, v jeho řídký stín vše se tiskne.

S jásotem upřímným jsme uvítali chlad tedy lesní,

své hlavy obnažujíce, neboť jsme to cítili dobře,

v chrám že velebný teď vstupujem’. S čela pot si utřevši

oddychující z těžka paní radová toto káže:

„Pospolu sotva bychom nějaké asi houby nalezli,

všichni se různo lesem proto roztrousíme a každý

jest povinen na jiného se houkání honem ozvat,

sic by jinak z nás moh’ třeba někdo zablouditi lehko.

K snadnější orientaci toť pamatujme si pouze,

cestu že radno není překročit, co se tam v levo táhne.

Cesta ta ku známé vede boudě, naším co je cílem;

tam nejdéle za dvě hodiny my sejdeme opět,

trošku bychom se po obtížné občerstvili práci.

Však již k dílu – a první hřib buď slavně ohlášen!“

V brzku potom každý samoten kráčel, k zemi černé,

někde suchým listím, jehličím pokryté zase jinde,

svůj zrak upíraje tak ztrnulý, jako hřib kdyby první

aspoň bídné spásu dušičky mu na vždy pojistil.

Já však nad sebe víc než k zpráhlé jsem zemi zíral,

každou chvilku jiný zjev mou probudil tu pozornost:

hned veveřička čilá v haluzích směle poskakující,

hned zas smích divoké hrdličky a vran hlasitý křik,

hned zas užovka, suchým listím jež kol mne se mihla.

Chvílemi věčně novou píseň kol šuměly sosny,

mou se duší pak ozývala mocně ta hudba tajemná.

Tak v lesním tichu kráčím dále a dávno přešel jsem

cestu vedoucí k boudě; že zabloudím, nebojím se,

známť tady každý strom již a vím o jiné taky cestě,

krásnější, k témuž kudy možno se dostati cíli.

Však teď – slyš! – kdesi blízko se ozval hlas. Stanu ihned,

bedlivě naslouchám. Ticho kol, jen někdy halůzka

v pádu suchá zašumí. K další zase chůzi se chystám,

když znova, jasnější však teď, k uchu hlas zaletěl mi,

jejž větřík z blízké tamo mýtiny ke mně zanášel.

V tom směru jen několik kročejův učiniv zcela jasně

přítele Rozmary poznal jsem teď hlas melodický,

v němž něhy cit hned chvěl se, divá hned bouřila vášeň:

„Ó, neprchejte, paní krásná! Ubožáka vyslyšte!

Snad že nevíte, co muk hrozných já již vytrpěl jsem

od té chvíle, co mým se zrakům váš objevil obraz,

sic by jinak ledové vaše srdce se, lásky-li nezná,

soucitem útrpným s ubožákem pohnulo jistě.

Pohled přátelský, něžný úsměv, slovo vlídné –

útěchu mohly by dát duši mé, jež prahne po lásce;

než tak, když ni jeden jasný paprsek mi nezáří,

bez nadějí v čirém jen zoufalství se potácím...“

Statkář mlkne a ženský hlas zpěvný se ozývá:

„„Ach, pane, křivdu činíte mi největší sobě mysle,

srdce že mám ledové; snad byste jinak je posoudil

jen tušení maje, ránu jakou mi osud zasadil již,

ránu tak ukrutnou, že mi div nezšílelo tenkrát;

však dosud, ačkoli čas vše hojí, nezřídka krvácí““ – –

„Dobře-li Vám rozumím?“ statkářův hlas přerušil ji,

zdálo se pak, z něho jak by nová vyznívala náděj.

„Vím, jak nešťastnou as v manželství jste nerovném!

Vás šťastnou učinit – jediná má dávno je touha;

nuž tedy pryč již z náruče chladné starce šedého,

sem v tuto náruč, jež se po Vás s touhou rozevírá!

Jak jsem já cele Váš každým snem svým i myšlénkou,

tak též buďte Vy mou“ – – –

„„Ustaňte, probůh! Slitování

s mým ubohým srdcem, jež přísaha váže nedávná““ –

V tom jako pod kroky blízko suché zachrastilo listí,

z houští pak vynořil se paní radové staromodní

z bílé slámy širák. Řeč v mýtině rázem utichla.

Já pak, abych se oné vyhnul radš dámě hovorné,

jež k zemi sehnuta pouze po houbách zdála se pátrat,

hloub do lesu zabočil jsem a dál bez cíle se toulal

v mysli o rozmluvě té rozjímaje vášnivě rychlé,

k níž dřív náhoda bezděčným svědkem mne zavedla. –

Značný kus své pouti po obloze slunce již ušlo,

když ze hlubin temných na pokraj lesa náhle vyšel jsem,

kam zpěv přátel mých z blízké již boudy zaléhal.

Obraz nádherný před okem teď mým se rozestřel,

marně že jej zachytit pérem já bych se pokoušel.

Příkré stráně, jimiž se kolem velké lesy končí,

ku trati srázně železniční spadají, řeka klidná

dumně šumí vedle ní; za řekou zřím pastviny šíré,

obrovský koberec, v nějž vetkán umně je výjev

z přírody venkovské: krav stáda pasou se pokojně,

zvoncem na stuze zavěšeným honosí se nejedna,

jich pastýř opodál loudí z své píšťaly písně;

tam v pravo mé je rodiště milé, v levo vísky po různu

rozběhlé po vrších neb v kotlině tam se tající,

všecky poloskryty zahrad svých zelení velevábnou;

rámcem pak vhodným toho obrázečku milého

orlických je věnec tam hor, na jejichž hlavy právě

nejkrasší nachovou teď barvu slunéčko vylévá.

Obrazem úchvatným opojen jsem jasně pocítil,

jak po rodišti tichém v městském hluku zas budu toužit.

Ó, bych tak mohl kraj milený v své náruči sevřít!

V ňadrech srdce buší, plá skráň, řasy náhle mi vlhnou,

bezděky pak se na ret chvějný mi derou slova věčné

té Kajetánovy písně, ba „zemský ráj to na pohled!“

Zjev nenadále nový oživil teď kraj na okamžik:

tamto ze záhybu pod strání divě vlak se vyřítil,

v dýmu oblak hustý zahalen jako příšera děsná

kol přeletěl, jen rozhoupal kře podél trati bujně,

mih’ se kolem jako sen – již v dáli hukot jeho slábne. – – –

V brzku potom zaměřil jsem k boudě. Domek je to slušný,

ovšem ze dřeva jen; s dvou stran pavláčka se táhne,

s níž v kraj rozkošný krásná kyne tobě vyhlídka,

kdežto druhých stran dvé je opatřeno okny malými,

z nichž v lesní šero zrak tvůj jak do pohádky se dívá;

z úzké síně, kuchyň jež zastává, jdeme dále

v světnici útulnou: uprostřed stůl s trnoží je,

kol známé, pevné ony židle, jejichž opěradla

lid náš svým uměním krášlil vyřezávaje prostá

srdce do nich nebo rázovitou zdobě jindy je malbou;

zdá se ti, vesnické světničky že překročuješ práh,

vždyť nechybí ani tam s pestrými talíři polička.

Tento domek hraběcí rodinou zbudován, aby mohla

skrýti se před bouří či po honbě si odpočinouti;

dnes však – s nejvyšším svolením ředitelstva – tu hostí

chásku plebejčíků, v těle jimžto rudá krev obíhá.

V síňce malé sbor dam zdál míti se velmi na pilno,

zvláště paní Suková tak v svou zabrána je práci,

tváře že jí něžné po samou až šíji bělostnou

nach zbarvil hluboký; po loket ruce obnažené až

horlivě rozkrajují studenou tu na řízky pečínku.

Žertem dcerky paní radové mne vyplísnily řádně,

proč tak dlouho se toulám prý, že mi jen zbyly kosti

z výborných kuřat usmažených i milých mně koroptví.

Krásná pouze paní Suková ani slůvka nehlesla,

své oko velké jen teď mlčky obrátila ke mně,

nad slova jež výmluvněj zdá se volat: Nevyzraď nás!

V světnici selské však mne pravá očekávala trýzeň:

všichni mi s úsměškem prohlíželi kapsu po kapse,

mám-li jaké v nich hříbky, a pak, když nic nenalezli,

než prašivek několik, v hlasitý smích všichni vypukli

vtip sobě teď brousíce na mých bohatých vědomostech

ze světa rostlinného; i Rozmara byl zase jednou

v dobré míře; a já s tak četných stran napaden jsa

bránil jsem se, také tu a tam rozdávaje rány.

Tak jsme se jak děti čas nějaký jen dráždili žerty,

až na jiné nás teď naše dámy uvedly myšlénky:

v krátké chvíli se pokryl stůl zákusky celičký,

tam studená telecí je pečínka, koroptve, kuřátka,

sýr a salám různý láká mlsný jazyk onde,

v nádobě pak velké z ledu tam se noří piva láhve,

ježto otec Mikuláš sem dal na vozíku dovézti.

Dlouhá chůze vytrávila nám, všem dobře že chutná,

dobrá pak že kuchyň dobré též mysli dodává.

zábava záhy živá rozpředla se zas mezi námi.

Každý září; jen ředitel Šesták kaboní se:

marně do poslední on chvíle čekal na faráře

s poštmistrem, vyplní-li dané slovo, jistě že přijdou

v lesní boudu na bulku – a marně zatím v jeho kapse

karty vězí teď zánovní, jež schválně si koupil

od Mikuláše, je těžce jen usmlouvav za desítník.

Však se těší, jak dnes je večer vyplatí za nevěrnost,

k bulce nijak pohnout se nedá – ó, pomsta je sladká!

„Však vy se obměkčíte a dáte si rád zase říci“ –

Suk ho nyní škádlí, jenž z nás všech nejveselejším.

V starcova líce rudá smíchem já jsem se zadíval,

v tom že okamžiku pak soucit v mém nitru se ozval.

Vetchý starče, tušíš li, že ten, jenž tak ti je blízko,

tvým je sokem hrozným? Chceš s ním v zápas ty se pustit.

s tímto mužem bujarým, jehož už pouhý hled okouzlí?

Ctnostnou snad ženu máš, – jen dosti-li též bude silna?

Zdaž kouzlům odolá? – Však nač tyto úvahy vážné,

když vůkol vše se usmívá?! Nuž, dosti morálky! –

Dávno za vršky lesů krvavé již slunce zapadlo,

když z nás k návratu dal kdosi heslo; a jak na povel hned

všecko se k odchodu má. Což pak veselá byla cesta!

Ostrý, soudce, napřed kráčí jako náš praporečník,

k své holi obrovský modrý šátek si uvázav

s ním teď vážné se, jak žádá toho úřad, ubírá;

Suk vede rozjařený si paní radové dcery obě,

dobře je jistě baví, neb zvučně jejich zvonivý smích

stále se rozléhá; opodál tu jejich si matinka

svou obětí ubohou pana „Ozvěnu“ vybrala chytře,

vždyť snad nikdo nemůž’ vděčnějším posluchačem být

nad toho, jenž každou téměř větu věrně opáčí;

vzdáleni ostatních dva lidé jdou, srdce jejichžto

před chvílí se nalezla: paní Suková to a hezký

Rozmara jest; jdou mlčky a nestarají se o ten svět,

duch kdy jejich šťastný v rajských krajinách kdesi mešká;

průvod uzavřen mnou pak a Šestákem neunavným,

jenž vštěpoval hlavě mé nezbytné základy bulky,

nevděčným však posluchačem zdál jsem se mu nejspíš,

ježto za krátký čas v marné ustal zase práci;

já pak schválně za bujnou jsem družinou se opozdil,

ladným té krajinečky abych pokochal se obrázkem.

Stín, jenž pod lesy tamto na zem si lehá, nenadále

pad’ v duši mou. Ach, vždyť kroky obrovskými se blíží

čas, kdy nucen budu rozloučit s rodnou se kolébkou;

nežli zaokrouhlí se měsíc, v hlučném budu městě

touhou mříti po vás, šumní lesové, nivy šíré!

Rozhlížím se kolem, v duši mou myšlénka se loudí:

zdaž tebe, rodné mé hnízdečko, za rok zase uzřím? – –

Noc perutí černou přikrývala kraj ponenáhlu,

když znavení cestou do tichých uliček jsme my vešli.