ZLATÉ PRÁZDNINY. (V.)

Kvapně letěl čas dál – ach, zítra je den již osudný,

z náruče jenž božské té přírody zas mne vytrhne.

Ještě jenom den a noc pak zdráv buď, venkove krásný!

Ach, což srdce bolí s tím, což mu drahé je, se loučíc!

Nuž tedy, nejdražší v světe místa, naposledy ještě

k vám směřují kroky mé. S Bohem ostaň, sídlo tu mrtvých!

Spáči milí, dřímejte tu dál svůj sen nekonečný,

mír a pokoj buď Vám! Teď dál do polí zpola pustých!

Zas po mezích, kudy rád jsem bloudíval, jdu a vůkol

zrak můj stále těká, však nezří dnes – jako jindy –

v světle boží ten svět jen a v úsměvu nejblaženějším;

spíš teď všecko je tak smutné, že mi zrak maně vlhne,

hořkostí mi nevýslovnou pak hrdlo se úží. – – –

V les vcházím milený. – – Ach, což je to proměna bolná!

Šum listí, jenž písní zdál se mi dříve milostnou,

teď tlumenému se jen podobá spíš pláči a nářku;

klid, jenž srdce konejšil často choré, nepokojné,

dnes mne děsí a ku rychlejší jen chůzi pobádá.

Z hloubi vyšed lesní v rodný jsem kraj se zadíval, –

truchlit zdá se celý; zvonu hlas, jejž sem nese vánek,

smutnějším ho činí. Tam v záhybě vlak se zatáčí,

zjev jeho pouze nové zas stesky do nitra mi vlévá:

zítra železný oř mne také v dál odnese chladnou. – –

V město se navrátiv loučím s každou se chaloupkou;

všecky ty domky milé včera ještě se dívaly vlídně,

smutná jejich dnes tvář, jako bol kdyby cítily se mnou. –

Teď v domeček vcházím, jenž mým býval kdysi rájem.

Kam se poděl šumný jeho někdy život? – Všude mrtvo. – – –

Jak cizinec bloudím tu řadou známých pokojíků,

v nichž štěstí mé dřív rozkvétalo, než smrti anděl

svou perutí mávnuv jeho útlý květ mi polámal.

Všecko tu tak jako dřív, – než všecko je bez ducha, mrtvé. – –

Marně hodin chci natáhnout stroj, – vždyť sotva kyvadlo

pohne sebou, stane zas; ví snad, že nemá komu sloužit.

Kamkoli zrak se točí, všude bolné zří upomínky,

nuž tedy pryč s těch míst. – – – V zahrádku posléz odešel jsem,

v koutek ten vábný, kde nejedna mi povstala báseň.

Však teď i tam se slzou hořkou oko náhle zalévá,

vždyť všude líčko matičky vidím, hned jak tuto rovná

kvítky, jež ohnula bouře a déšť, hned jak na sedátku

tam v loubí zeleném si hoví a baví se románem...

Smutně se rozloučiv domek otcovský jsem opouštěl. –

Když se večer k zemi již snášel chladný a nevlídný,

v svou hospůdku vešel jsem, abych dnes ještě naposled

chvil několik prodlel v přátel veselých tady kroužku,

jejž zítřek rozpráší zas v různé světa kouty.

V stůl veliký proměněn staromodní dnes je kulečník,

kol něho již známých tu sedí hostí řada četná,

před každým skleniček tvaru rozličného je hojně;

toť věru tak, jako bych k nějaké byl svatbě zabloudil,

vždyť nechybí ani uprostřed stolu kytka obrovská,

již Karolinčiny nám na počest tu uchystaly ručky.

Tázavě zrak zdivený vůkol sebe marně otáčím,

nikdo nemůže mi říci, co as znamená ta událost,

pouze paní Mikuláška to ví, než všecky otázky

úsměvem odbývá: „Jen trpělivost – uvidíte!“

Záhy se dostalo rozřešení hádanky oné nám.

Přes práh Suk vchází a za ním jde paní jeho sličná

zavěšená – nastojte! – na přítele Rozmary rámě.

Svým nevěřil jsem očím, – než v tom již všichni usedli,

Suk pak hned zase povstav jal k nám takto se řečnit:

„Hřích těžký nejdřív odpusťte mi, dámy a páni!

Podvod jsem veliký spáchal, když jsem se vydával

vám zde za manžela této paní – mé dcerky to Vlasty.

Žert to nebyl prázdný, mne jiná k tomu příčina vedla.

Předloni Vlastu milou neštěstí potkalo velké:

sotva měsíc že minul v libánkách – smrt bezohledná

z náruče manžela vyrvala jí. Mně vylíčiti nelze

rány oné prudkost, též, jí znova jitřiti nechci.

Doufal jsem, čas sám že bolest nejlépe vyléčí.

Dobře vědom si, že též změna místa je lék blahodárný,

s Vlastou ovdovělou daleké pak cesty konal jsem,

až jsme letos –- bohudíky! do Hájku tichého zapadli.

Chtíc nápadníkům četným vyhnout se nadobro,

mou se ženou zvala vám. Než příroda má svoje práva:

Vlastino srdce také všemohoucí lásce nemohlo

věčně věků vzdorovat; snad vůle její byla pevná,

více se nevdávat, silnějším byl dozajista

přítele Rozmary mužný zjev, cele jenž ji okouzlil.

Bouře jaká nitrem zmítá ubohých, netušil jsem,

až se mi – díky paní radové! – zrak náhle otevřel.“

Všech se nyní oči obracejí k řečené tuto dámě,

v ret zuby tisknoucí, div krev z něho jen nevytryskla.

Suk v řeči pokračoval: „Dobrá ta paní měla soucit

s manželem oklamaným; po onom hned výletě lesním

tajně mi odkryla mé zrádné ženy pletky milostné,

jichž první prý akt se odehrával v lesa hloubi,

kam se paní radová za milenců pustila párkem. –

Nezbývá již říci mi, než že se té veselohry

dějství poslední dokonává. Dámy a páni!

Přítel Rozmara mým od dneška zetěm je budoucím!“

Slov Sukových účinku na nás mi vylíčiti nelze.

Chvilku malou ticho jest, však v jásot již propukáme,

každý sklenky se chápe a pospíchá s blahopřáním.

Když radová pak Vlastě ruměnná líbala líčka,

úsměvu zlověstnému nemoh’ se ubrániti nikdo.

Nejvýmluvnějším přáním asi slz byly proudy,

ježto paní Mikulášce po tučných splývaly lících.

Dlouho potom přípitky se četné střídaly ještě,

až slavnost onu šampaňského zakončily salvy...