ZLATĚ PRAZE!

Ty kouzelnice sladká, kam se ději?

neb cítím, jak tvé moci propadám;

jdu ulicemi, pláči a se směji

jak milenec, proč? nevím ani sám.

Jak líbezná jsi, kypí tvoje mládí,

hned něžná jsi a hned zas koketní;

můj smutek rázem na úsměv se ladí,

tmy melancholie se rozední.

V červeno–modro–bílé ráda vlajky

se strojíš, jak ty naše děvčice

v své fábory a stuhy, zdobné krajky,

však sama předčíš všecky nejvíce.

Po stráních vrchů hopkuješ si svěží,

vlát necháš závoje své zelené;

na špičky vystupuješ Víta věží,

království shlédnout znovuzrozené.

Na Vltavy břeh sběhneš, hravá, dolů,

pobrouzdat nožky vlnách v stříbrných,

co nad tebou se spíná v aureolu

polední slunce s oblakových lích.

Tvé chrámy jako vzácné amulety,

po Otcích kdysi drahé dědictví,

na šíji bílé, lilie jak květy,

v paprscích slunce zářivě se skví.

Však na chvilku jen zbožná kajícnice,

jak vyjdeš z jejich svatyň na prahy,

tvé vášní rozjiskří se zřítelnice

a pryč jsou všecky zbožné výstrahy.

Jak Salome si tančíš ulicemi

v dcer luzných kráse s rozkoší,

že zdá se, nebe spojeno je s zemí

a třeští žhavá srdce jinoší.

A zevšad zvučí ples a radost z tebe,

aut huky v letu, zvonce elektrik,

ruch práce, než se v monumenty vstřebe,

smích jasný milenců i dětí křik.

Když večer nad tebou se prostře s hůry,

tmy závoj stáhne přes tvář líbeznou,

ty zavěsíš si, perel jak, lamp šňůry

a zraky tvoje magičtěji žhnou.

Divadla, bary dají rytmus nový

života písni, která z tebe zní;

hřích hýří v tobě, ctnost, květ pomněnkový,

jak můry spaluje se nad výhní. –

Nuž, žij jen, zpívej, tanči, svůdná v kráse,

vše mládí tvému rád chci odpustit;

bdí naše srdce! nad tebe, nám zdá se,

nic není dražšího, proč možno žít.

A básník sním, až zapadnu v tvé hlíně,

kam vroucí k tobě lásku svou jsem vzal,

jak blažen budu slyšet v smrti stíně

tvůj ples, neb v tobě věčně žijem dál.

Náš los je mřít; ty nesmrtelná zbývej!

já klidně nořím se v hloub hrobu dna;

však ty, má Praho, žij dál, tanči, zpívej,

vždy mladá, krásná – naše! – svobodná!