ZLATÉ ROUNO

Tak zdál se kdysi ševelit

tajemná zjevení svatá –

a teď – nanejvýš střepe hrst

žaludů pro prasata.

Ten strašidelný křemelák

jest jedna ruka s vrahy!

dnem nocí pod ním starý drak

svůj poklad hlídá drahý.

A rozsochaté haluze,

jak drápy pokřivené,

to rouno zlaté třímají,

to rouno ukradené.

Však jde již Jason, jasu syn,

a vyrve jim je mocí –

ó bohatýre, nechvíš se

v zakleté mlžné noci?

Ó bohatýre, nejsi sám!

nejkrasší země dítě

již srdce tobě zadalo,

v háj kletý provodí tě.

Úporný sice bude boj,

však vítězství jest jisté:

jest ztracen drak, jak chvíli sdřím,

oslněn v kráse čisté.

A strom se mění obratem,

řeč tajů se mu vrací,

již neklame, již nestraší,

naň slétají se ptáci.

A Jason na kmen vystoupí,

po rounu vztáhne dlaně,

a argonauti u skály

čekají s lodí na ně.

Ó Jasone, ó princezno,

ó argonautů pění –

já tušil jsem, že báje ty

jsou víc než pouhé snění.

Jak na šíji ti, Jasone,

řád rouna září skvěle –

ta malá vzácná ovečka

na prsou Spasitele!