ZLATÉ SLZY.

Ne slzy rosné, jimiž zory líce

se skvěje, a jež slunce lehce slíbá;

Zde hoří zlaté slzy pryskyřice.

Jsem strom, do jehož kůry říznul osud

dost hluboko, až duše roní slzy,

a rány mé jsou nesceleny posud.

Mé slzy zlatem planou, písní zvoní

a stuhlé v jantar, vděkem jar, jež přešla,

jak na růženci zrna ještě voní.