Zlaté snění.

Co sníh mi, mráz? Sním dobu léta zlatou,

až květy budou vonět pod mou patou,

až přerostou kře parku hradby z latí,

a pěšina se poli v klasech ztratí.

Hned padne ve sny duše moje celá,

jen vzpomenu, jak bzučet bude včela

a zpívat pták, jak půjdu alejemi

tak šťastný večer, krásou zpit a němý.

Hned září půjdu a hned stínem stromů,

sekáče potkám jdoucí s žatvy domů,

pak děti, které uzlíky hub tíží,

a modrý kouř se výš povine z chýží.

Červánek shasne, večernice zatím

plamének svitne. Do polí se ztratím

poslouchat klasů zralých hudbu jemnou.

A kam jen hnu se, měsíc půjde se mnou.

Blíž rybníka žab píseň bude zníti,

a vodní slípka chrastit někde v sítí,

pak tma se valem stáhne v kraj, jenž mlčí,

však oheň hlídek vzplá jak zraky vlčí.

A usne všecko. V hnízdech usnou ptáci,

psi v boudách, v chatách člověk po své práci.

Sám půjdu volně domů cestou temnou.

A kam jen hnu se, měsíc půjde se mnou.